Karel Hvížďala novinář

Takzvaná Spiegel aféra z roku 1962 a Watergate, jak se říká skandálu, který odhalil The Washington Post, jsou dvě klíčové události druhé půlky minulého století, které zapříčinily, že se začalo hovořit o mediální demokracii.

Na třicet let starou událost jsem si vzpomněl, když jsem si v našich novinách přečetl, že premiér Vladimír Špidla chce omezit odposlechy, neboť se rozmáhá nelegální sledování, dokonce i politiků.

V aféře Watergate šlo taky o odposlechy. Jméno dostala podle futuristického komplexu s betonovými balustrádami ve tvaru hadích zubů, který stojí v centru Washingtonu na březích řeky Potomac.

Šlo tehdy o luxusní bytový a hotelový komplex, který se za časů Nixona stal symbolem vládnoucí třídy.

Tenkrát tam bydlela spousta členů vládní administrativy a bývalých ministrů, včetně osobní tajemnice prezidenta Rose Mary Woodsové.

V této baště pravověrného republikánství měl však tehdy sídlo i Celostátní výbor Demokratické strany. V sobotu 17. června 1972 o půl třetí ráno bylo v kancelářích tohoto výboru zatčeno pět lupičů.

Měli na sobě tmavé obleky, policie u nich zajistila příruční krátkovlnné vysílačky, čtyřicet cívek neexponovaného filmu, dva fotoaparáty, paklíče, tužkové rozprašovače slzného plynu a odposlouchávací zařízení určené jak k odposlouchávání telefonů, tak i hovorů v místnostech.

Pozoruhodná byla ještě jedna věc: měli u sebe víc hotových peněz, než bývá zvykem: mezi dvěma sty až osmi sty dolarů a navíc pouze ve stodolarovkách, jejichž čísla tvořila souvislou řadu.

Jak se reportéři u předběžného slyšení u soudu dozvěděli, všichni tito na první pohled počestní leč tvrdí chlapíci byli Američané, čtyři pocházeli z Miami a z toho tři byli kubánského původu.

Na první stránku nedělního vydání se celý případ dostal hlavně proto, že hned u prvního výslechu jeden z obviněných řekl, že nyní pracuje jako bezpečnostní poradce a donedávna byl agentem CIA.

Reportéři tentýž den zjistili, že s touto službou nějakým způsobem spolupracovali všichni zatčení Kubánci.

Navíc si je republikáni najímali jako demonstranty v době sjezdu Demokratické strany či jako provokatéry na protiválečná shromáždění.

Jak se dalo očekávat bývalý ministr spravedlnosti a ředitel rozbíhající se prezidentské kampaně Richarda Nixona John Mitchell sice přiznal, že bývalého pracovníka CIA, který vlastnil bezpečnostní agenturu, si jeho strana najala pro instalaci vlastních bezpečnostních systémů, ale od v loupání do sídla konkurenční demokratické strany se rázně distancoval.

Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelé celou dobu za svými reportéry nestáli a neodolali tlaků a výhrůžkám Nixonovy administrativy (sám prezident se snažil osobně třeba o to, aby této mediální skupině byly odebrány licence na televizní vysílání), nikdy by celá aféra nebyla vyšetřena.

K usvědčení nakonec pomohly i stodolarové bankovky, které pocházely z tajného fondu republikánské strany.