BBCCzech

V Praze koncertovala během jediného večera dvě pozoruhodná tělesa. Hlavní město se tak na okamžik stalo křižovatkou dvou pojetí výsostné hudby: navzájem tak rozdílných, že sám rozdíl snad k čemusi ukazuje.

Symfonický orchestr BBC, který přijel na festival Pražské jaro z Londýna spolu s dirigentem Leonardem Slatkinem, je těleso mezinárodně úspěšné a takzvaně virtuózní.

Hudebníci ovládají do detailů techniku, jak přimět své nástroje k tornu kterému zvuku a dirigent zase nabízí takovou komunikaci, aby rozezněl orchestr přesně po své vůli.

Tak jako je tornu u každé špičkové filharmonie, i londýnský orchestr dokáže na pokyn zaznít celistvě, tlumočit myšlenku skladatele, vedenou přes tvůrčí dozor muže s taktovkou.

Je to velký hudební zážitek a člověk by v jeho stínu snad i pozapomněl, že existují i jiné. Těžko srovnatelné, neboť vyrůstající z úplně jiného místa košatého stromu hudby.

Na to jsem myslel, když jsem týž večer v Praze poslouchal islandskou skupinu Múm, která se u nás zastavila vůbec poprvé. Múm mají dobré jméno, jejich nové třetí album zní sebejistým a zároveň nepovědomým stylem.

Živé setkání s kapelou však odhalilo víc. V Múm přichází na pódium šestice individuí různého věku, která jako by se místy zapomněla převléci z domácích mikin a košil do něčeho, co se nosí mezi lidi.

I z chování máme pocit, jako by se na scénu přestěhovala komunita, jež se (na přání publika) váhavě rozhodla sdílet s námi nějaký čas. Nejsou to žádní neumětelové, ale nenajdeme mezi nimi žádného zřetelného virtuoza.

Místo toho jsem na koncertě pozoroval, jak si islandští civilové od skladby ke skladbě předávají nástroje, vynořovaly se staré klávesy, elektrické kytary, akordeon, trumpeta, foukací harmonika, laptop, xylofon, zvonečky, ale i pila a suzafon: to jsou takové staré housle s připevněnou plechovou troubou.

Před očima a v uších mi defiloval jiný typ virtuozity, připomínající dobře zvládnuté kurzy první pomoci: nikdo neříká, abys léta studoval hudbu, ale chyt‘ nástroj do rukou a včleň se s ním do přítomné hudební situace tak, abys byl něco platný.

Múm nehrají improvizace, ale každá píseň začíná hledáním, zkusmými návrhy přicházejícími z různých stran, ten plodný chaos trvá někdy půl a někdy čtyři minuty, a vždycky z něj nakonec vyplyne hudební myšlenka, na které se osazenstvo shodne a kterou společně podepře a vztyčí.

Každý hraje tak, aby sám sebe neznásilnil či nepřecenil, nepochybně při tom stíhá myslet i na vyznění celku. Abych to zestručnil: na koncertě islandské skupiny Múm jsem byl přítomen sugestivnímu modelu dobře fungující společnosti.

Někdy se říká, že na pojetí orchestrální hudby je dobře znát její vznik v dobách feudalismu. Dirigent je obrazem drába s bičíkem, a sloužící hudebníci hrají na povel noty, které připravilo panstvo.

Takový obraz se dnes zdá radikální i proto, že klasická hudba vnáší do dnešního rozkolísaného světa hodnoty a řád, který se v něm jinak nepřipomíná na každém kroku. Islandská šestice nikdy nebude mít status Beethovena, ale setkání s ní může mít uvnitř nás totéž katarzní doznění.

Hudba Múm vzniká z lidského porozumění, vzájemného respektu, umění naslouchat každodennímu světu, bystrého zužitkování náhod.

Je tu rovnováha mezi společnou smlouvou a osobní svobodou, je tu dobrý koncept a zároveň síla vlastníma rukama uvést ideu v život.

Orchestr BBC, jistě dokáže v nahrávacím studiu vyprodukovat takový zvuk, že pak doma u digitálních přehrávačů uneseni trneme krásou. S Múm, abychom nepřeslechli to hlavní, se musí člověk setkat osobně.

I to se mi zdá významné v době záplavy nosičů a nahrávek, kterých se nabízí tolik, až snadno přeslechneme ten moment, který měla hudba rezervovaný právě pro nás. K proměně právě našeho života.