Ondřej Štindl analytik BBC

Ministr Kostelka během pobytu na základně v Šaíbě zdůrazňoval, že konečné rozhodnutí ve věci odchodu českých vojenských policistů z Iráku bude věcí politiků.

Nicméně to, že nestranický a ve věcích politiky velice zdrženlivý ministr obrany se svou prognózou vůbec šel na veřejnost naznačuje, že si tím, jak to politické rozhodnutí bude vypadat, je téměř jistý.

Pokud se tedy Kostelkova předpověď naplní, dá se o českém angažmá v Iráku říci následující - účastnili se pokud možno co nejméně nápadně a pokud možno nepostřehnutelně se stáhli.

Je možné tvrdit, že to je jen logický důsledek vývoje situace, nebo naopak vyjádření jakéhosi stanoviska k tomu, co se v Iráku děje

Celá věc má kromě těch politických jistě i praktické aspekty. Když se na jaře rozhodovalo o vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, zaznělo ze strany opoziční ODS i ministerstva obrany, že udržovat tři mise v zahraničí neodpovídá možnostem české armády.

Tehdy existoval předpoklad, že se čeští vojáci budou postupně stahovat z Kosova. Tam se ale situace zhoršila a mezinárodní jednotky v důsledku toho zvýšily počty, stahování česko slovenského praporu by v té souvislosti představovalo zátěž navíc pro spojence.

Pokud se tedy armáda rozhoduje o tom, kterou ze tří misí skončit, má rozhodnutí pro Irák jistou logiku - vojenští policisté tam cvičí irácké jednotky, vzhledem k ohlášenému snížení počtu příslušníků iráckých bezpečnostních složek možná nebudou mít koncem roku koho cvičit.

Nicméně česká účast v Iráku představuje také jakési politické stanovisko a jako taková byla především vnímána. Jak se z toho hlediska dá vykládat předpokládaný odchod českých vojenských policistů?

Jako logické pokračování postojů, které česká strana ve vztahu k druhé válce v Zálivu zastávala od jejího počátku. Kabinet Vladimíra Špidly ve vztahu k Iráku vždy praktikoval strategii slučování neslučitelného.

Jako kdyby chtěl smiřovat ostře protiválečný postoj větší části sociální demokracie a části lidovců - o komunistech ani nemluvě - a také Francie a Německa - klíčových zemí Evropské unie s potřebou udržet často skloňovanou transatlantickou vazbu a možná i vazbu mezi Českem a Británií, která v rámci NATO představuje blízkého partnera tuzemských ozbrojených sil.

Výsledkem byl postoj, který kabinet mohl vykládat podle potřeby, buď jako jako výraz loajality ke koalice, nebo jako projev odstupu od ní, vždycky to ale byl výklad poněkud pokulhávající. Podobné je to i s tím ohlášeným odchodem.

Je možné tvrdit, že to je jen logický důsledek vývoje situace, nebo naopak vyjádření jakéhosi stanoviska k tomu, co se v Iráku děje.

Přichází sice s jistým časovým odstupem od politicky motivovaného rozhodnutí nového španělského premiéra Zapatera, ale ne s takovým odstupem, aby ta souvislost okamžitě nevytanula.

S mírnou nadsázkou řečeno - je to další krok ve stylu chytré horákyně. Otázkou však zůstává, zda je ta horákyně skutečně tak chytrá.