Čestmír Klos redaktor týdeníku Euro

Mnozí z nich ještě včera chodívali do práce v pohodlném tričku nebo košili a na celý život jim vystačila jediná parádní kravata na svatbu, do divadla nebo do bálu. A druhá smutná, když museli na pohřeb.

Teď, když se majitelem většiny akcií jejich společnosti stala nějaká nadnárodní firma, oblékli manažerské montérky. Sako se v největším horku občas sundá, kravata nikdy… Nosívá se i pod bílým pláštěm. Vždyť jsem manažer!

S kravatou roste důležitost. Stejní lidé na stejné židli se po pár týdnech nošení kravaty dokážou změnit k nepoznání.

Mám zvláštní zálibu čas od času navštěvovat recyklační dvorečky. Chci zaznamenat procesy, jak se hnusné odpady mění ve vítané druhotné suroviny.

S kravatou roste důležitost. Stejní lidé na stejné židli se po pár týdnech nošení kravaty dokážou změnit k nepoznání

V městečku, o jehož židli mluvím, bývali v tomto snažení vždycky o kus napřed. A rádi se s ekologickým novinářem dělili o zkušenosti, i o ty nepovedené. Myslel jsem, že stačí jen zavolat.

Jenže na té židli mezitím došlo ke kravatovému převleku. Člověk, který byl předtím ochoten fotografovi pózovat s balíkem posbíraných PET lahví a mnout v ruce kompost z odpadů, který byl schopen v polední přestávce spustit třídicí linku a motivovat několik mužů s pestrými životopisy, aby se k ní ve svém volném čase postavili, najednou ztratil řeč.

"Nemohu, nesmím, nechci. Viděli jsme v televizi, jak novináři umějí věci překroutit," triumfoval manažer nového typu před nějakými posluchači na svém konci telefonního drátu.

Nadřízený v řetězci sedí ve městě padesát šedesát kilometrů východněji. Potřeboval jsem vědět, jestli lidé víc třídí odpady a jestli to je pro jejich společnost zátěží nebo přínosem.

"Já jsem jen provozář a vozím to tam, kam mi řeknou. Kolik, kam a za kolik nesmím nikomu říkat."

Nadřízený nadřízeného sedí pro změnu 150 kilometrů západněji. „Když třídíte odpad, máte více peněz," sdělil mi a dodal: "Trh je takový, že ceny mají amplitudu a v čase se mění."

V tu ránu se nadřízený nadřízeného lekl, že řekl příliš, a začal lustrovat: "Proč se mě na to ptáte? Na co to potřebujete vědět? Čí zájem tím sledujete? Nic vám už neřeknu! Máme zákaz podávat jakékoli informace."

V tu ránu jsem si připadal jako špion a diverzant ve filmech z padesátých let. Ale co horšího, pro toho člověka jsem byl špion a diverzant roku 2004. Byl ke mně neústupný a tvrdý.

Trvalo několik minut, než se odhodlal mi dát telefonní číslo na svého českého nejnadřízenějšího. Posléze jsem zjistil, že je to stejně jen ústředna - 95 kilometrů zpátky na východ. Telefon na šéfovu sekretářku je zřejmě taky tajný.

Po dvou vzkazech zavolal nejnadřízenější sám. Velice ochotný, milý a sdílný pán. Neměl ovšem co vyzradit:

"To, víte, máme skoro padesát závodů po celé republice. Musel bych je obeslat a údaje shromáždit." To vypadalo nejmíň na měsíc, a kdopak ví, jestli pak bude vůle výsledky odtajnit.

Tak jsem hezky poděkoval. A začal jsem přemýšlet, co vede až dosud normální lidi, aby se tak hloupě chovali.

Vyšší plat? Silnější pocit moci? "Orwelovské" prostředí? Napadlo mě, že za to může ta kravata. Marně hledám rozhalenku, abych měl v čem jít do divadla.