Petr Fischer analytik BBC

Hnutí sudetských Němců, jehož cílem je odškodnění a morální satisfakce za poválečný odsun z jejich domovů, vystavuje v současnosti do světa dvě zcela odlišné tváře.

Jednu z nich nosí Johann Böhm, který reprezentuje tak zvanou tvrdou linii, lidi, kteří dodnes věří, že se vrátí do svých domovů a získají zpět svůj majetek.

Druhou vstřícnější tvář předvádí předseda krajanského sdružení Bernd Posselt, který mluví především o vzájemném smíření (Versöhnung), i když i on věří, že sudetským Němcům se nakonec dostane bolestného ve finanční podobě, ať už ho bude vyplácet kdokoliv.

Kromě toho i vstřícný Posselt byl s ostřejšími kolegy solidární a v Evropském parlamentu hlasoval proti vstupu Česka do Evropské unie.

Smíření je událost, která přichází náhle, jako by teď z ničeho nic někdo prohlédl mlhu a viděl jasně

Bernd Posselt navrhuje jednání, nezávazné kulaté stoly, zkrátka rozhovory, z nichž bude jasné, že česká strana uznává, že po válce došlo k excesům, přičemž ji nikdo nebere právo na to, aby řekla, že to byli také sudetští Němci, kdo pomáhali Hitlerovi rozleptat pevnost Československa.

Posselt věří, že když se o společném traumatu začne společně i na nejvyšší úrovni mluvit, může nakonec pomalu přestat bolet.

Myšlenka je to dobrá, dokonce se opírá o osvědčenou psychologickou metodu, k jejímu naplnění je ale třeba nejprve rozetnout začarovaný předsudečný kruh, který se kolem poválečného odsunu sudetských Němců rozvinul.

A do toho se nechce ani českým politikům ani sudetským Němcům. Rétorika norimberského setkání to jenom potvrdila.

Chtějí-li sudetští Němci najít partnera k léčivému rozhovoru, těžko toho dosáhnou křikem z norimberské tribuny, ostrými slovy a kritikou, která v případě Johanna Böhma dosahuje absurdních hrubě antičeských rozměrů.

Usmíření je otázkou budoucnosti, projev pana Böhma míří přesně opačným směrem, i když Posselt zase mluví o budoucnosti.

K jednacímu stolu, jakkoliv neformálnímu, se nedojde tím, že sudetští Němci budou neustále sebelítostivě poukazovat na české viny, protože právě tento postup posiluje obavy na české straně a vytváří obdobně pevný sebelítostivý postoj, ale funguje to pochopitelně i naopak.

A co hůř: právě v takové chvíli mohou do hry vstoupit politici, na obou stranách, kteří využívají starého kmene resentimentu, jenž se probouzí a postupně obráží novými květy.

Evropská unie poskytuje k usmíření mezi Čechy a sudetskými Němci dobrou půdu, neboť to byla právě unie, která vyrostla z překonání starých křivd. Částečně šlo o politický kalkul, což ostatně v případě Česka a Německa už vyřešila česko-německá smlouva.

Smíření je ale čistě lidský problém, při němž se obě smiřující strany (nebo alespoň jedna, ta moudřejší z nich) musejí vytrhnout z předsudečné půdy, na níž spokojeně sedí, a ve jménu budoucnosti udělat krok k sobě.

Smíření je událost, která přichází náhle, jako by teď z ničeho nic někdo prohlédl mlhu a viděl jasně.

Největší brzda česko-sudetoněmeckého usmíření spočívá v tom, že místo protrhávání mlhy všichni pracují na jejím zahušťování, a to tím, že místo obecně lidského rozměru vidí jen politiku.

Politika je nakonec vždy tak či tak otázkou předvídatelného, vypočitatelného, otázkou rozumu, vah a protivah, otázkou obchodu. Smíření si žádá víc, jenom v Praze a Norimberku se dál donekonečna počítá a počítá.