BBCCzech

Někdejší bolševický prominent a stávající takřka osmdesátiletý důchodce Karel Hoffmann byl ve čtvrtek od Nejvyššího soudu definitivně poslán na čtyři roky do vězení za vlastizradu v roce 1968.

Přesně řečeno, tu se mu nepodařilo nevývratně prokázat, a tak byl potrestán za sabotáž.

V noci na 21. srpna, kdy "spřátelená vojska" Varšavské smlouvy okupovala Československo, nařídil vypnutí rozhlasových vysílačů, právě ve chvíli, kdy rádio přenášelo prohlášení politbyra KSČ, odsuzující invazi.

Hoffmannovi trest nepochybně náleží, přesto má verdikt podivně trapný rozměr, příznačný pro vztah polistopadové demokratické společnosti ke komunismu: odsouzený ani zdaleka nepatřil k nejvýznamnějším kolaborantům a vlastizrádcům, přesto byl potrestán jako jediný.

Stalo se tak 36 let od okupace a skoro 15 let po pádu režimu. Těžko se zbavit pocitu, že si tu společnost, neschopná kriticky přistoupit k vlastní historii, zajistila jakési vyplnění kolonky: ničemnosti svázené s okupací - odškrtnuto; úkol splněn podle zadání, moc to nebolelo, exemplární případ vytvořen. Navždy tečka.

Vtip je v tom, že kolaborace v osmašedesátém nebyla nějaký jednorázový čin, ohraničený jedním týdnem nebo měsícem: založila normalizaci a dlouhodobý pobyt sovětských armád v zemi, zničila životy statisíců lidí.

Funkcionáři jako Hoffmann, Jakeš, Biľak a spousta dalších svým jednáním v srpnu vytyčili cestu pro příštích dvacet let, během nichž se už nepustili moci.

Odsoudit vlastizrádce znamenalo odsoudit alespoň hlavní viníky normalizačních politických čistek, věznění, mučení, vykonstruovaných procesů, nucených odchodů do emigrace, vyhazovů z práce.

Jako by si to dnes skoro nikdo neuvědomoval - jako by se všeobecně přistoupilo na to, že osmašedesátý je jakýsi teoretický problém, který se současnosti a konkrétních osob netýká.

Shodou okolností padl tento týden v úterý i další rozsudek, vztahující se k totalitě: nad estébákem Petrem Žákem, krajským důstojníkem tajné policie, který měl na počátku 80. let na starosti akci Asanace.

V tuzemských sdělovacích prostředcích se o Žákovi eufemisticky píše, že se podílel na "šikanování disidentů" - ve skutečnosti šlo o systematický teror - bití, pálení zapalovačem, přepadávání v bytech, psychické mučení atd., jehož cílem bylo vyštvat ze země co nejvíc protitotalitních aktivistů tehdy mladšího věku.

Žák, stejně jako další estébáci, vyvázl s tříletým podmíněným trestem: Městský soud kulišácky konstatoval, že nepochybuje o jeho vině, nicméně původní trest "natvrdo" od obvodního soudu nemůže potvrdit.

Mimo jiné byla použita osvědčená formulka, že od doby, kdy Žák páchal trestnou činnost, již uplynulo mnoho vody.

Vrcholem se pak stalo zamítnutí požadavku na odškodnění, vznášeného manželi Libuší a Zbyňkem Čeřovskými. Oba dva byli kvůli podpisu Charty donuceni k emigraci a tudíž i ke ztrátě majetku, oba dva mají s panem Žákem velmi nepříjemnou osobní zkušenost.

Má to celé jakousi zvrácenou logiku: vlastizrada se sice stala, což všichni vědí, ale do paragrafů to nevchází, takže jako by se nestala.

Normalizační násilí se taky stalo, ví se, kdo se ho dopouštěl, ale proč vlastně trestat estébáka za to, že pilně podporoval systém, který vytvořili nepotrestatelní vlastizrádci?

Neschopnost české justice a dalších úřadů vypořádat se s totalitním systémem a naopak vůle zašmodrchávat jasné věci bude mít zřejmě do budoucna - pokud jde o právní cítění v zemi - dost ničivý účinek.

Česká vládní koalice před časem rozhodla, že dá občanům jakousi náplast na rány, způsobené reformou veřejných financí, konkrétně změnou v sazbách DPH.

Důchodci mají začátkem června dostat jednorázově tisíc korun na přilepšenou, o pár dní později mají obdržet rodiče dvou tisícovou "prémii" za každého potomka, mají-li ovšem nárok na přídavky.

Kabinet Vladimíra Špidly určil, že peníze se budou vyplácet pár dní před volbami do Evropského parlamentu, v nichž zrovna ČSSD a Unie svobody nemají růžové vyhlídky, ale to je určitě jen shoda okolností a pouze "nenapravitelný nepřejícník" by si myslel, že vláda si chce hlasy tatínků, maminek, babiček a dědečků zakoupit.

Horší je, že na předvolební podporu nejsou peníze: ze zvýšené DPH stát vybral méně, než se čekalo, a vládě podle tisku schází asi čtyři miliardy.

Koalice je v kleštích: na jedné straně dala zbytečný slib, k němuž jí nikdo nenutil - na druhé straně je pevně stanoven 115 miliardový schodek rozpočtu, který nesmí překročit. Kdyby to udělala už jí nikdo nebude věřit ani nos mezi očima.

Začal se tedy vymýšlet technický fígl, o němž napsaly Lidové noviny, a který připomíná starou českou komedii, v níž Vlasta Burian dluží spoustu stokorun, na dveře mu buší věřitelé a před sebou má hromádku mincí, kterou s velmi svéráznou logikou "spravedlivě" rozděluje, aby všechny včetně sebe uspokojil.

Ministr financí Bohuslav Sobotka přišel s tím, že by se mimořádné dávky daly zaplatit z peněz, vyhrazených pro úhradu ztráty konsolidační agentury.

Jenomže i tahle částka - 19 miliard - je ve státním rozpočtu pevně daná - pokud by se z ní odebralo několik miliard, bude sice na papíře dodržen celkový deficit, ale všichni budou vědět, že je to "dodržení" formální.

Ministr financí tedy přišel se "složitější" operací: vláda plánuje vypsat dluhopisy na úhradu ztráty agentury ve výši 74 miliard, splatné do pětatřiceti let.

Když se ke zmíněné částce přidá současných 19 miliard, vznikne suma, která stávající ztrátu agentury přesahuje. Dávky pro důchodce a rodiče se pak zaplatí z části toho, co zbude.

Výsledek je tento: stát bude mít stejný dluh, jako kdyby vzal peníze z kolonky, vyhrazené pro ztrátu agentury v letošním rozpočtu. Bude však dodrženo to, co je na papíře, protože peníze se vezmou takříkajíc "z jiné zásuvky".

Faktický stav je naprosto stejný - zadlužení státu vzroste, jenom se dluh rozloží na pětatřicet let.

Situaci kuriózně komentoval místopředseda rozpočtového výboru sněmovny Michal Kraus: "Vydání dluhopisů neznamená dluh. Vydání dluhopisů je v podstatě půjčení peněz, které stát vrátí..."

Vláda se v týdnu také rozhodla, že navrhne parlamentu, aby státním zaměstnancům zrušil třinácté a čtrnácté platy, což je krok, jemuž se dá jen zatleskat.

Člověk má být placen za práci, kterou odvedl, a to sumou, na kterou se domluvil s tím, kdo mu práci dává. Peníze navíc, tedy odměnu, mají zaměstnanci dostávat, pokud dobře pracují a pokud existuje přebytek.

V Česku ale postupně vznikl na třináctý a čtrnáctý plat nárok, staly se normální součástí zaměstnaneckých příjmů - rozpustit je do budoucna v řádných dvanácti mzdách je zcela racionální, prostě to znamená dát platům čistší a průhlednější systém.

O kolik se zaměstnancům zvedne dvanáct řádných platů, aby si v celkovém ročním příjmu nepohoršili, to už je jiná věc.

Kabinet navrhuje, aby se do dvanácti platů rozpustilo dvacet procent ročního příjmu, což vypadá vzhledem ke kritickému stavu státních financí dost rozumě. Odbory sice chtějí víc, ale to je jejich poslání. Odbory vždycky chtějí víc.

Vládní rozhodnutí nicméně kalí způsob, jímž se má naložit s platy ústavních činitelů - těm se sice třináctá a čtrnáctá mzda také ruší, ale zůstává jim nikoli dvacet, ale padesát procent třináctého platu - prý se nepodařilo najít v zákonech způsob, jak to "srovnat".

Moc se tomu nechce věřit: že by si tak vynalézavý kabinet náhle neuměl poradit?