Ondřej Štindl analytik BBC

Konečného potvrzení trestu se dočkal šestatřicet let poté, co se dopustil zločinu a patnáct let poté, co změna politického systému umožnila jeho stíhání.

Dnes je Karlu Hoffmannovi skoro osmdesát, žádnou vinu si nepřipouští, širší veřejnost jeho případ zas až tak nezajímá, i média jej zaznamenávají spíš z povinnosti.

Odsouzený už po dřívějších rozsudcích vyjadřoval údiv nad tím, že za celý ten dějinný karambol by měl být postihnut jedině on. Do jisté míry se mu v tom dá rozumět.

Na druhou stranu, Karel Hoffmann doplatil na to, že mezi těmi všemi, kdo po sovětské invazi chystali kolaborantskou vládu, byl právě on jedním z mála, kdo se ve vypjaté situaci byl schopen odhodlat k nějakému - samozřejmě zavrženíhodnému - činu.

Postoj 'všichni kolaborovali' může být projev pohodlnosti ducha a neochoty rozlišovat

Historie nepodařeného pokusu o převrat, který měl být s invazí synchronizován, dost přesně předznamenává povahu režimu, který se tehdejším neúspěšným pučistům nakonec podařilo nastolit.

Mezi kvality mnohých jeho představitelů jistě nepatřila odvaha či schopnost rozhodnout se a jednat v krizové situaci.

Okolnosti odsouzení Karla Hofmanna vytvářejí téměř dokonalý protiklad způsobu, jak si mnoho lidí představovalo vyrovnání s minulostí v době těsně po převratu.

Tehdy dokonce autoři, kteří se chystali použít v textu výraz vyrovnání s minulostí, nemuseli vzdorovat pokušení dát ta dvě slova do uvozovek.

Mělo to být asi tak - provinilec před soudem pod tíhou důkazů přiznává svou vinu, uvědomuje si ji, prosí postižené o odpuštění, je přísně potrestán, jeho trest je však zásahem vyšší moci - třeba kvůli vysokému věku - zmírněn.

Všichni při tom prožijí jakousi katarzi - předpoklad nového začátku. O odpuštění ale nikdo neprosil, potrestán skoro nikdo nebyl, katarze se nekonala. Proč? Z mnoha důvodů.

Třeba proto, že očekávat nějakou společenskou očistu, která by proběhla v rámci systému a zvyklostí české justice, v té době bylo až trestuhodně naivní.

Nepotrestání zločinů také vycházelo z jisté dost možná neformulované společenské objednávky. Část společnosti a jejího aparátu s komunistickým režimem jistě byla nějakým způsobem spjata.

A zbytek, přesněji, většina? Její značná část brzy po revoluci přijala zjednodušení, podle nějž "všichni kolaborovali". To jistě zní jako postoj vysoce morální a výraz hluboké sebereflexe.

Ve skutečnosti to může být projev pohodlnosti ducha a neochoty rozlišovat. Není ani příliš divu, že se ten postoj postupem let přeměnil v názor, že nekolaboroval v podstatě nikdo a všichni se teď budeme bavit u nějaké příjemné televizní retro show.

Rozsudek nad Karlem Hoffmannem v tom kontextu může působit jako pro všechny nepříjemný anachronismus. Věc neznámého účelu poděděná z dob, kdy existovala jakási nepochopitelná tendence usilovat o nedosažitelné.