BBCCzech

To, že v českých zvláštních školách se hromadí především romské děti, není žádným tajemstvím. A není také tajemstvím, že obce mají jen pramalý zájem něco na tom měnit, což nedávno potvrdila i výroční zpráva vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba, která na příslušných místech hlasitě žehrá na laxnost zřizovatelů českých škol.

Na stejný problém nyní upozorňuje i Amnesty International, které se nelíbí, že romské děti mají v Česku jen minimální šanci získat dostatečné vzdělání, aby později v dospělosti byly schopné dosáhnout na slušně placené zaměstnání.

Problém je ale oboustranný, jak ví nejen zmocněnec Jařab, ale jistě i Amnesty International.

Romští rodiče musejí především chtít, abych jejich děti takové vzdělání dostaly, což rozhodně není pravidlem, spíše naopak.

Když už se ale rodiče snaží, narážejí na řadu vnějších a vnitřních bariér, které lze jen těžko zdolat, protože to žádá trpělivost a tedy čas, které často nemají ani rodiče ani škola.

Tou první překážkou, odmyslíme-li tradiční latentní i manifestní fobii většinové společnosti z Romů, je jazyková bariéra.

Romské děti často přicházejí do školy s minimální znalostí češtiny, jejich jazykový a tudíž pojmový systém bývá velmi odlišný, proto se zpočátku těžko orientují a zpravidla končí v kritizovaných zvláštních školách.

K překonání této bariéry mají sloužit přípravné třídy, které budou podle návrhu nového školského zákona povinné pro všechny děti. Už dnes se ale mezi odborníky objevují pochybnosti o tom, zda jedna třída na překlenutí bariéry může pomoci.

Navíc tu nastupuje bariéra druhá - nedůvěra Romů k majoritní společnosti. Z českých škol je známo mnoho případů, kdy i velmi nadané romské děti konči na chvostu tříd.

Pedagogové si to vysvětlují tím, že se svým přirozeným prostředím ztrácejí půdu pod nohama i motivaci k učení. Na řadě škol se dnes tuto nejistotu snaží zmírnit za pomoci romských asistentů. Ale ani to nemusí stačit, protože problém integrace romských dětí zasahuje i mnohem hlubší než školní vrstvy.

Jak tvrdí například filozof Zdeněk Pinc, který se vzděláváním romských dětí dlouho zabýval, je přitažlivost domovské komunity v jejich případě natolik silná, že jen málokoho pustí tak daleko, aby přijal za své majoritní hodnoty západního typu vzdělanosti s jeho speciálním pojetím času, řádu, práce, smyslu života.

Ten kdo takový krok udělá, už přestává být tím, kým byl. Proto také Romové, kteří se snaží integrovat do většinové společnosti, často přetrhávají stará pouta, aby byli schopni udržet se v jiném světě, který si zvolili.

Jenže integrace není totéž, co asimilace, není to splynutí s ostatními, je to jen víceméně vynucené přizpůsobení se okolí, které umožňuje slušný život.

Přizpůsobit se musí i okolí, jak ve svých zprávách neustále opakují ochránci lidských práv, aby integrace byla možná.

Jejich úsilí míří správným směrem, vždy je ale třeba vzít do úvahy, že na obou stranách integrační bariéry neběží úplně stejný čas.