Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

První, když spatřil svého známého, zpomalil, pohodil k němu tázavě hlavou a zvedl palec. Druhý lehce zvolnil chůzi, zavrtěl hlavou a ukázal tři prsty. S tím - aniž by se zastavili a pronesli jediné slovo - pokračovali v cestě.

Zmínil jsem se o tom jednomu známému a jeho syn mě poučil: První mladík se druhého posuňkem ptal, zda je u něj všechno super. Oslovený třemi prsty naznačil, že to za moc nestojí.

Obsah onoho mlčenlivého rozhovoru tak i u mladší generace odpovídal české nátuře. Pokud se zeptáte, jak se někdo v Čechách má, dostane se vám zpravidla zádumčivé odpovědi: "Jde to." Nebo: "Mohlo by to být lepší."

Možná by někomu stálo za úvahu, proč je tomu u nás právě takto. Když se prý Američan zeptá souseda, jak se má, dostane se mu vždy odpovědi, že dobře, výborně, skvěle. Prý jsou tak Američané naučeni, protože jinou odpovědí by se pasovali na nekňuby, kteří si v životě neumí poradit.

Já se však teď nechci pouštět do ošidných úvah o povaze toho kterého národa, upřímnosti a zastírání. Scénka z pražského metra mě totiž zajímá kvůli něčemu jinému: Více než to, jak se měl jeden mladík, mě zaujalo, že své pocity nevyjádřil slovy. Raději je převedl do číselné stupnice.

Vidím v tom jinou podobu zvyklostí, které se v Čechách objevily někdy před pěti lety a postupně číslům podřídily naši mysl. Stačí se podívat, jak vypadá den leckoho z nás. Ráno si zapneme mobil - stačí vložit čtyřčíselný PIN.

Pokud jste si doma pořídili zabezpečovací zařízení, potom si před odchodem připomeňte, jakými čtyřmi čísly ho zapojit.

Cestou do práce se třeba zastavíte u bankomatu - to jsou jiná čtyři čísla. Máte-li platebních či jiných karet víc, násobte každou z nich novým čtyřčíslím.

Přišli jste do zaměstnání - to pro mnohé znamená opět mačkat tlačítka na klávesnici u dveří. Je třeba zapnout počítač, přihlásit se do internetové sítě, a tedy opět lovte v paměti, označujte správné číslice.

Člověka ztotožněného s číslem považuje naše kultura už dlouhá staletí za vězně, nesvobodnou bytost. Dnes, zdá se, taková charakteristika platí jen s určitou podmínkou:

Vězněm je ten, jehož číslo máme pěkně na očích. Zato vpravdě zotročující čísla, která nevidíme, ale zůstala vpálená do našich myslí, považujeme za vymoženost. A existují dokonce lidé - jako ti mladíci v metru - kteří už ani nemluví: čísly se přímo domlouvají.

Je to zvláštní život s ciframi. Neobejdeme se bez nich, pokud je zapomeneme, moderní svět svobody a všelijakých výhod se nám rázem uzavírá. "Jak se vám v takovém světě žije?" chce se mi zeptat.

Přiznám se, že tentokrát je mi bližší skeptická odpověď na český způsob než ta povinně optimistická z Ameriky: "Mohlo by to být lepší," pravím.