BBCCzech

Vytřískat vše do posledního troníku - takto úderně charakterizoval včera premiér Vladimír Špidla žádoucí českou strategii ve vztahu k evropským strukturálním fondům. Špidla později před novináři o fondech mluvil jako o nástroji naplnění českých národních ambicí.

Finanční pomoc z prostředků Evropské unie získala před českým vstupem kontury téměř mýtické, a význam, který se jí v debatách přikládal, možná přesahoval skutečně reálný dopad evropské finanční injekce.

Koneckonců těch maximálně možných 76 miliard představuje jen něco víc než desetinu ročního českého rozpočtu a do země by mělo přijít během dvou a půl roku.

Ten asi přehnaný důraz na pomoc, kterou mohou přinést strukturální fondy, ovšem byl svým způsobem logický - značná část diskusí před referendem a potom i před vstupem se točila kolem toho, zda se připojení k unii "vyplatí".

A objem financí je jakýmsi snadno měřitelným kritériem toho "vyplacení se". Možná ale, že i v případě těch evropských fondů bude část toho přínosu měřitelná daleko obtížněji, protože s těmi penězi zas až tak souviset nemusí.

Stoupenci českého členství v unii často argumentují tím, že vstup může pro zemi znamenat jakýsi civilizační skok nebo alespoň zrychlení pokroku.

Úřady, podniky i občané se v unii budou muset srovnat s nějakým evropským standardem, který z globálního hlediska může být všelijaký, ve srovnání s českými zvyklostmi ovšem často působí jako příklad hodný následování.

Jakousi kultivační úlohu v tom smyslu mohou hrát i strukturální fondy - kdo o ně žádá, musí sepsat projekt mající nějaké parametry, nějakým standardizovaným způsobem se o něm bude rozhodovat. Vyžaduje to hodně práce a komunikace na jisté úrovni, to vše ovšem s dosažitelným a podstatným výsledkem.

Možnost získat peníze z unie také může lidi v mnoha oblastech stimulovat k tomu, aby se - stručně řečeno - pokusili přijít s nějakým nápadem, aby jak se dnes říká, byli kreativní. To vše se jistě hezky poslouchá, nikde ovšem není psáno, že tomu tak skutečně bude.

Je proto důležité, aby ti, kdo na rozdělování evropských fondů na české straně pracují dokázali překonat jistou skepsi, která i podle jejich slov ve veřejnosti existuje - třeba tím, že jejich chování a jejich jazyk nebude odpovídat představě evropských záležitostí jako komplikovaného byrokratického ping pongu, v němž se vyznají a z nějž profitují jen zasvěcení.

Diskuse o strukturálních fondech by se také měla posunout od toho, zda v Česku existují jaksi úřední předpoklady, aby se peníze mohly čerpat, k tomu, co by se z těch peněz asi tak mělo platit.

Koneckonců - promrhat pár miliard je schopnost, které se Češi v Evropě přiučovat věru nemusejí.