Adam Drda analytik BBC

Tomu také odpovídá program: prohlídka obory v Lánech, kladení květin k hrobu T.G.M., setkání s krajany a českými spisovateli na slovenském velvyslanectví...

Příjezdy "spřátelených" slovenských politiků jsou vždycky opentleny symbolikou, ujišťováním o vzájemné blízkosti a vzpomínáním na společný stát. Jak by to při rozlučce mohlo vypadat jinak?

Rudolf Schuster, který v úřadě definitivně končí za nějaké tři týdny, k spřáteleným politikům české vládní i opoziční garnitury určitě patří.

Zařadil se k těm hlavám států, které vykonávají své mezinárodní i vnitrostátní povinnosti v předem vytyčených mezích, vcelku bezvýrazně a bezkonfliktně, mezi ty, po nichž v učebnicích dějepisu zůstává zpravidla jen černě zvýrazněné jméno a data, vymezující funkční období.

Je třeba se Slovenskem pěstovat výjimečnější politické styky než s jinými sousedními státy, dejme tomu s Rakouskem?

To nutně nemusí být úplně negativní hodnocení. Existuje spousta lidí, kteří by kupříkladu Václava Klause, výrazného v mnoha (nejen) zahraničně politických otázkách, docela rádi - a na základě poměrně srozumitelných argumentů - vyměnili za nějakou šedivější postavu.

Záleží také na "historicko-politických" souvislostech.

Schuster na sebe sice nestrhával pozornost zájmem o "celoplanetární bolesti" jako Václav Havel, ani třeba přepjatou kritikou evropské integrace jako Václav Klaus, ale ve své zemi splnil svůj úkol: po nelehkém mečiarovském období neházel slovenské vládní koalici příliš velké klacky pod nohy.

To neznamená, že by se s jejími politiky nehádal, ale víceméně v klidu jí nechal dělat reformy.

Koneckonců, i proto se stal prezidentem - měl podporu vládních stran, protože by se jednak na nikom jiném neshodly a jednak přesně takovou postavu potřebovaly. Naštěstí pro Slovensko lze Schustera připočítat k těm, kdo shodou okolností včas obrátili kabát a začali držet prozápadní linii.

Tím se dostáváme k tomu, že Schusterův politický životopis má podstatný kaz: až do převratu byl členem komunistické strany, dokonce byl aparátník. Z toho vyplývá jeho vztah ke společnému česko-slovenskému totalitnímu období.

Když přišel deset let po převratu Ján Čarnogurský s návrhem otevřít na Slovensku Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu, komentoval to Schuster slovy: "Existují-li konkrétní obvinění, je třeba jít k soudu, ale oživovat za každou cenu minulost, to nebudu podporovat."

Schusterovu snahu zavřít kritikům komunistické minulosti pusy na sedm západů také ilustruje například novoroční setkání, kdy pozval do prezidentského paláce desítky umělců a pokusil se vytvořit jakýsi mišmaš bývalých cenzorů a jejich obětí.

Těch několik za komunismu perzekvovaných, kteří pozvání neodmítli, pak poslouchalo z úst jednoho z předních normalizátorů věty jako: "Neviditelná ruka trhu se mění v zaťatou pěst, která systematicky likviduje ověřené hodnoty".

Jeden slovenský komentátor tehdy prezidentské snahy charakterizoval: "čo bolo, bolo, terazky sme všetci demokrati".

Stojí za to si tyhle příhody připomínat, protože neschopnost vyrovnat se se společnou totalitní zkušeností patří k několika málo věcem, které Čechy a Slováky pořád ještě spojují.

Jistě, v Praze nesedí v žádné vysoké státní funkci bývalý komunistický funkcionář. Ale stačí si vzpomenout na rozlučkový večírek Václava Havla v Národním divadle, na vzestup KSČM nebo na výroky Václava Klause o "laciném antikomunismu", a hned jsme zase doma, ve společném státě.

Jinak už z Československa moc nezbylo: snad jen to kladení květin k hrobům a pomníkům, užší rodinné, pracovní a obchodní vazby a podobný jazyk.

Zní to možná rouhačsky, zvlášť uším starších generací, ale po vstupu do Evropské unie možná přišel čas položit si otázku: Je třeba se Slovenskem pěstovat výjimečnější politické styky než s jinými sousedními státy, dejme tomu s Rakouskem?