Zdeněk Lukeš historik architektury

Vlastně se to moc neliší od dnešní Prahy, kde jsem mimochodem nedávno přednášel španělským studentům v Italském institutu anglicky o české architektuře. A před týdnem jsem zkoušel dvě naše studentky z liberecké fakulty.

Obě byly na praxi - jedna pracovala rok v San Francisku, druhá v Rotterdamu. Přijely složit zkoušky, předvést své projekty a hurá zpátky do světa. Ta první zase do Kalifornie, ta s holandskou zkušeností pro změnu do Washingtonu.

Nemám nic proti kvalitní soudobé architektuře, ale je třeba mít pokoru k tomu městu

To je dnes téměř normální, ty tam jsou doby, kdy mou sestřenici málem vyloučili ze studií na Karlově univerzitě, protože dostala jako nejlepší studentka pozvání na praxi do Francie. To bylo za tzv. totáče. Školu tehdy dodělala, ale pak neváhala ani minutu a emigrovala do USA, dnes je profesorkou v San Diegu.

Teď jsou cesty do zahraničí bez problému, dokonce na občanku. Ostatně i já byl v belgické metropoli propagovat práci brněnského rodáka, německy hovořícího architekta a filosofa Adolfa Loose, který žil střídavě ve Vídni, v Paříži, Praze a New Yorku, prostě světoobčan.

Navrhoval dům dadaistického básníka Tristana Tzary na pařížském Montmartru, vily v rakouské metropoli a naštěstí také rodinný dům dra Františka Millera v pražských Střešovicích, dnes stavbu, kterou najdete v každé encyklopedii moderní světové architektury. To bylo v roce 1929 a tak se vracíme zase obloukem zpět do světa.

Aby to mé povídání nebylo tak optimistické, musím ale dodat, že z mého místa na zahrádce řecké hospůdky není výhled jen na půvabné cihlové domečky starého Bruselu.

Když pootočím hlavu poněkud doleva, za výše zmíněnou irskou krčmou se v průhledu objeví neskutečné monstrum, snad třicetipatrový mrakodrap, který jako by do malebné čtvrti spadl z Měsíce.

I to je dnešní Brusel, město, do jehož struktury byly s neobyčejnou bezohledností vklíněny bezduché betonové, skleněné a ocelové krychle nových úředních budov. Ostatně po mé přednášce mi jeden známý vyprávěl, že dodnes je jednou z oblíbených nadávek Bruselanů výraz „Ty architekte!"

Než jsem odjel z Prahy, objevil se jeden podobný projekt i v našem tisku: světový projektant Libeskind postaví na staroměstském nábřeží mrakodrap pro Dalího muzeum…

Pan architekt to v naší televizi pěkně vysvětlil - do symfonie pražské architektury všech epoch je prý třeba přidat nový tón.

Nemám nic proti kvalitní soudobé architektuře, ale je třeba mít pokoru k tomu městu. Nerad bych se dočkal jednou toho, co potkalo nebohý Brusel…