Petr Fischer analytik BBC

Viní jej z velezrady vykonané prostřednictvím záměrného zdržování nominace ústavních soudců.

Bártova snaha vypadá komicky, a za mírně úsměvnou, leč škodlivou ji označili i lidovci, na jejichž kandidátce Zdeněk Bárta do Senátu vystoupal.

Místopředseda KDU-ČSL Jan Kasal, který toto stanovisko vyslovil i na vlnách BBC, si bohužel neuvědomil, jak užitečnou práci zapálený senátor Bárta vykonal, když pod pohrůžkou hnal prezidenta k odpovědnosti.

Žaloba na prezidenta připomněla hlavě státu, že musí povinně ze své činnosti skládat účty už v průběhu mandátu Petr Fischer, BBC

Bártova žaloba je jistě věcně trochu přehnaná, muselo by ji nejen podpořit jeho 26 kolegů, ale senátoři by také museli doložit, že prezident Václav Klaus nominaturu zdržoval záměrně, což je bez hypnózy či jiné paralelní hlubinně psychologické praktiky zjevně v nadlidských silách, ačkoliv to řada publicistů a politiků spekulativně naznačovala, jako by prezidentovi četli s myšlenkami i maily.

Ale to vše není vůbec důležité. Žaloba na prezidenta přes všechny námitky, včetně argumentu zbytečného kalení komunikačních kanálů, vykonala mimořádně důležitou práci: připomněla hlavě státu, že není nedotknutelná a také to - což je hlavní sdělení - že musí povinně ze své činnosti skládat účty už v průběhu mandátu - tady a teď!

Prezident by se teď mohl vrátit na zem s vědomím, že tu vedle sebe nestojí samostatné instituce Senát a prezident, nýbrž že je tu nejprve ústavní systém jako celek, na jehož fungování záleží, a teprve potom jeho součásti, na nichž sice také záleží, ale ne tolik.

Tato teoretická poučka, prožitá v minulých sporech, přirozeně platí i pro některé senátory, kteří prezidentovi neodpustili ani to, že na místo ústavního soudce navrhl advokáta Balíka, jenž dělal svou práci a obhajoval Milana Šrejbra, podezřelého z machinací s vlastními podílovými fondy.

Balík, pokud je známo, se ničeho nekalého nedopustil, nehledě na to, že každý zločinec - jímž znovu vyšetřovaný Šrejber mimochodem pořád není - má právo na obhajobu, a ten kdo mu své služby poskytne, nemůže být předem stigmatizován.

Ale nechme stranou nedospělé senátory, ať se v plénu vyrovnávají sami se sebou, a obraťme pozornost na silnou postavu, na předsedu lidovců Miroslava Kalouska, který vstoupil na scénu sporu mezi Senátem a prezidentem provázen podezřením, že využívá tlaku senátora Bárty, aby na prezidentovi vyzískal post soudkyně pro Ivanu Janů.

Všichni zúčastnění se nařčení brání, vše bylo a je čisté, nezištné, konané v zájmu státu...

Komu by se nechtělo věřit a kdo by pohoršeně nenadzdvihl obočí nad novináři, kteří zbytečně zamořují veřejný prostor takovými nehoráznostmi. Ale při nejlepší vůli - nelze, zatím nelze.

Nejprve je třeba odpovědět na dvě otázky: proč lidovci přišli s Ivanou Janů až teď; a potom - zda je opravdu normální, aby předseda jakékoliv politické strany na jednání s prezidentem otevřeně loboval za to, aby jeho stranická kolegyně zasedla v plénu Ústavního soudu.

Možná, že to normální je, v jistém smyslu to může být dokonce správné, jenom je to třeba říct, aby novináři příště věděli, kam nešlapat, protože tam narazí na něco, čemu by se dalo říkat konsensuální politická norma.