Petruška Šustrová novinářka

Jenže ani ne hodinu před odchodem jsem v rozhlase slyšela rozhovor s Charlesem Marowitzem, který hru režíroval, a trochu jsem se vyděsila.

Mluvil o tom, že podle jeho názoru hra pojednává o globalizaci, a že v ústavu, ve kterém se Pokoušení odehrává, vidí strategii amerických nadnárodních společností. Ty se podle něj snaží ožebračit zemi, do které vstupují, aby tam našly levnou pracovní sílu.

Podívali jsme se s manželem na sebe a zaváhali jsme: máme na takové Pokoušení vůbec chodit?

Myslela jsem si, že Havlovo Pokoušení dobře znám, koncem osmdesátých let jsem totiž hrála v inscenaci, kterou tehdy pro video připravil Andrej Krob. Hrála jsem tehdy Petrušku, která ve hře vůbec nepromluví, ale během natáčení jsem se naučila repliky svých kolegů-neherců skoro slovo od slova.

Globalizace? Nadnárodní společnosti? Nic takového jsem rozhodně nepostřehla, měla jsem v paměti tragikomickou hru na faustovské téma. Nakonec jsme se ale do divadla vypravili.

Během představení mi režisérova slova pořád vrtala v hlavě: neviděla jsem a neslyšela nic jiného než to, co jsem měla v paměti, i když představení hrané herci na velké scéně pochopitelně vypadalo trochu jinak než naše inscenace pro video, natáčená v malém obývacím pokoji.

Na hře samotné se ale za těch patnáct či víc let nezměnilo nic, nebo jsem to nepostřehla. Mátlo mě to, ale pak jsem usoudila, že asi opravdu každý vidí a slyší něco jiného, něco, co rezonuje s jeho vlastní zkušeností a pohledem na svět.

Po představení se mi dostalo nepřímého vysvětlení. Stáli jsme v malém kroužku a debatovali v klubu Národního divadla v Kolowratském paláci, a Pavel Dostál prohlásil, že mu v té hře něco chybělo, že mu připadá pořád jako z konce osmdesátých let.

"Ten ďábel tam, to je Státní bezpečnost, to je jasný. Tenkrát to byla pravda. Ale kde je ten ďábel dneska?" řekl.

Znovu mě to zaskočilo. Já jsem při tomhle způsobu interpretace Havlova Pokoušení, totiž při hledání ďábla, vždycky vystačila s vysvětlením, které doktoru Foustkovi poskytl pokušitel Fistula - převtělení Faustova Mefistofela. Řekl: Pokud ďábel existuje, tak především v nás!

Jiným ale, jak vidno, ďábel v nás samotných nestačí, potřebují ještě nějaké jeho vnější vtělení.

A to byl asi i případ režiséra Marowitze: protože mu nestačil ďábel, kterého si každý z nás nosí v sobě, hledá ho v nadnárodních společnostech či globalizaci. Pozoruhodné je, že v představení jsem z tohoto režijního výkladu nic nepostřehla.

Debata v klubu se stočila na příšerné fotografie zobrazující mučení vězňů v Iráku. Tomáš Halík tvrdil, že Amerika jejich zveřejněním prohrála všechno, že udělala příšernou věc.

"Jakápak Amerika?" - namítala jsem. Zvířata z lidí přece dělá každá válka. A skoro ze všech lidí. Záleží přece jen na tom, jak dalece kdo z nás ďáblovi v sobě podlehne.

Všichni doufáme, že právě my bychom se v mezní situaci zachovali správně - ale nikdo z nás si tím nemůže být jist, dokud takovou mezní situaci neprojde.