Ivan Medek publicista

Jenže tak to není. Zaprvé se ještě neloučíme a zadruhé: je možné považovat zbytky odvedenců, kterým se k jejich lítosti nepodařilo získat modrou knížku nebo náhradní službu, ještě za armádu? Nejsem si tím jist.

Před časem jsem hovořil s mladým inteligentním mužem, který mně zcela otevřeně řekl, že udělá všechno, aby na vojnu nemusel, protože nemá k této zemi vůbec žádný vztah a nevidí důvod, proč by ji eventuelně musel bránit. Zajímavé, že.

Masaryk, který prý říkal, že kdyby vojenská služba neměla žádný jiný smysl, než že naučí mladé muže, co to je kázeň a statečnost, stála by za to, by se dost divil.
V budoucnosti máme mít vojsko profesionální.

V minulosti jsme už jednou takové vojsko měli. Často vzpomínaní Moravané na Bílé hoře byli žoldnéři. Moravští páni, kteří je najali, neměli ale na ně dost peněz, a tak nastal "konec samostatnosti české", jak napsal francouzský historik Ernest Denis.

Chce se mi věřit, že naši budoucí profesionálové nebudou připomínat ony bělohorské hladové otrhance. Potom sloužili naši mladí muži už jen v cizí, rakousko-uherské armádě. Až na šťastné výjimky, kterým se povedlo to, oč usiloval náš současný mladík.

Dva příklady: Jakub Míla z Babičky Boženy Němcové (Pamatujete se - Krista vykřikla: "Ježíš Maria, Jakube!" a Števa Buryja z Janáčkovy Její pastorkyně (Jenůfka: "Neodvedli, mamičko, neodvedli!").

Svobodu první republiky pomohli vybojovat legionáři. Sláva jim. Byli to dobrovolníci, stejně jako českoslovenští letci v Anglii i vojáci východní fronty v druhé světové válce.

Po ní se armády, ostatně jako všeho, zmocnili komunisté. Přísahalo se něčemu, čemu skoro nikdo nevěřil. Z vojenské služby se stala stupidní otrava, šikana, pro jen trochu myslící lidi absolutní ztráta času. Za patnáct let se bohužel nepodařilo tento image z myslí lidí úplně vymazat.

V budoucnosti určitě nebude třeba bránit naši zem proti sousedům. Ale v našich posledních dějinách taková chvíle byla. Mobilizace v září 1938 znamenala podle některých historiků vrcholný okamžik první republiky.

Tehdy jsme chtěli, měli - a nesměli bojovat. Něco velmi podstatného se v naší společnosti zlomilo. Něco ztratilo smysl. Něco skončilo.

Muži se vraceli domů, odevzdávali zbraně, brečeli a nadávali. Tomuto poslednímu československému vojsku, vedenému společnou myšlenkou, za kterou byli jeho příslušníci odhodláni položit život, bych mohl říct Sbohem, armádo.