Ondřej Štindl analytik BBC

V polemice s později schváleným návrhem lidoveckých poslanců, kteří prosazovali zjednodušení procedury adopcí, řekla, že velká většina dětí v ústavech "není vysoce kvalitní".

Většina dětí v ústavech není vysoce kvalitní Květoslava Čelišová

V reakci na to byla emotivně kritizována nejen předkladateli návrhu. Poslanec KDU-ČSL Josef Janeček její slova například označil za "mengelismus". Ke kritikům se připojili i poslanci, kteří jinak lidovecké iniciativy na poli ochrany rodiny spíš kritizují, například občanská demokratka Eva Dundáčková.

Květoslavu Čelišovou vyzval mandátový výbor Sněmovny k omluvě, poslankyně to odmítá s tím, že její slova možná byla nevhodná, nebyla však zle míněna. Mezi odborníky je pak podle poslankyně podobné vyjadřování běžné.

Kvalita uspokojuje

Květoslava Čelišová může mít svým způsobem pravdu. Její výrok byl sice formulován dosti brutálně, citlivějšímu posluchači může připomenout různé primitvní a pomýlené snahy o typologii lidí v devatenáctém století nebo rovnou nacistickou eugeniku.

Na druhou stranu slova, která se - alespoň významově - od jejího výroku nikterak neliší, v Česku na veřejnosti zaznívají vcelku běžně a nikdo se nad tím nepohoršuje. Stručně řečeno - prst na tepu doby drží spíš Květoslava Čelišová než její kritici.

Nejprve si všimněne přídavného jména "kvalitní", které poslankyně použila. Je to slovo užívané v souvislosti s předměty, označuje většinou to, do jaké míry daná věc naplňuje účel, k němuž byla vyrobena, uspokojuje potřeby toho, kdo si ji pořídil.

Kvalitní boty netlačí a dlouho vydrží, ty "vysoce kvalitní" k tomu dokonce i pěkně vypadají. Pokud náhodou tlačí a rozpadají se, je možné je v záruční době vrátit, když to člověk propásne, může si připadat ošizen a trochu se politovat, což také nemusí být nepříjemné.

Kvalitní dítě je tedy takové, které je schopno dobře plnit úkoly, které jsou mu ukládány, a vůbec naplňovat rodičovská očekávání. Vynesou včas smetí, aniž by jim to někdo musel připomínat, dobře se učí, znají své místo a podobně.

Potřeba a očekávání

Bylo by asi nespravedlivé říci, že podobé vnímání vlastního potomstva je mezi českými rodiči rozšířené.

V hovorech o "kvalitě dětí" je možné také vidět projev hry na vševědoucnost ohledně toho, čí život má význam a cenu a čí ne.

Přinejmenším ale toto pojetí proniklo do způsobu, jímž se o rodičovství a vůbec mezilidských vztazích mluví. Do akcentu, s nímž jsou ve veřejné diskusi o vztazích používány termíny potřeba a očekávání.

Tenhle spotřebitelský a mechanický pohled na rodinu koncekonců často uplatňuje i stát.

Kancelář ombudsmana řešila množství případů, kdy státní orgány odebíraly děti z rodin ne proto, že by v nich byly děti týrány, ale kde se jen rodiče na nějakou dobu dostali do materiální tísně nebo nezvládali některé administrativní povinnosti.

Těžko najít drastičtější příklad toho, jak to vypadá, když se někdo pokusí vztah mezi rodiči a dětmi a rodinu vůbec reglementovat nějakými pofidérními kritérii měřitelné kvality.

V hovorech o "kvalitě dětí" je možné také vidět projev hry na vševědoucnost ohledně toho, čí život má význam a cenu a čí ne.

Takový dojem může případně někoho dovést až k různým pokusům dosáhnout toho, aby všichni lidé vedli existenci hodnotnou.

Často takové pokusy vedou k likvidaci různých - z hlediska "kvality života" - beznadějných případů.

Čí život má cenu?

V českých médiích se ovšem najdou příklady daleko jednoznačnějších formulací takového pohledu na svět, než jsou slova poslankyně Čelišové.

To, že se nějací ti nechtění a institucionalizovaní už přeci jen narodili, byl politováníhodný omyl. Někdo by jim to měl asi říci.

V periodicky se opakující debatě o potratech například pravidelně zaznívá, že kvůli interupcím se nemusejí rodit nechtěné děti, případně děti, které by jinak skončily v ústavech.

Implicitně se tak říká, že o některém životě je možné už dopředu říci, zda je hoden být žit, a že pokud naše kritétria nenaplní, bude lepší, když prostě nebude.

A to, že se nějací ti nechtění a institucionalizovaní už přeci jen narodili, byl politováníhodný omyl. Někdo by jim to měl asi říci.

Eutanazie v návrhu zákona

Tento týden vůbec vynesl do popředí problémy související s elementárními otázkami života a smrti. V některých českých denících se začalo diskutovat o eutanázii.

Záminkou se stal nový trestní zákon, který již dříve schválila vláda, a v němž se zvláštním paragrafem pamatuje na eutanázii, charakterizovanou v zákoně jako zabití ze soucitu na opakovanou a naléhavou žádost nevyléčitelně nemocného a trpícího.

Trestat by se měla vězením do šesti let.

Eutanazie je stále zákázaná, v případě schválení zákona však přeci jen už méně zakázaná

Někteří komentátoři v té souvislosti hovoří o prvním kroku k legalizaci eutanazie podobně jak to dnes je třeba v Belgii nebo v Nizozemí.

Ve skutečnosti je navrhvaný paragraf spíš takové typicky polovičaté řešení - eutanazie je stále zákázaná, v případě schválení zákona však přeci jen už méně zakázaná.

Nový paragraf také může přinést jisté problémy při interpretaci. Eutanázie podle něj může mít jen jeden přípustný motiv - soucit, tedy emoci těžko definovatelnou, prchavou a málokdy se vyskytující v náležitě čisté podobě.

Znamená to, že budou soudy přezkoumávat, zda ten kdo "na opakovanou a naléhavou žádost" zabil, tak učinil v patřičném emocionálním rozpoložení?

Vláda prostě k problému přistoupila trochu mechanicky. Předložila jakýsi kompromis mezi stanovisky těch, kdo říkají, že eutanázie by měla být legální, a těch, podle nichž je to vražda.

Důstojnější smrt?

To mechanické uplatnění poučky, podle níž je pravda vždy někde napůl cesty, však problém eutanázie nemůže nějak vyřešit.

Diskuse o problému je ale otevřena. A pokud by měla navrhovaná právní úprava být jakýmsi předstupněm vážného jednání o legalizaci eutanazie, dovolíme si přispět několika otázkami.

Co by znamenala legalizace eutanázie v rámci zdravotnického systému, mezi jehož největších slabiny se počítá i nedostatečná schopnost lékařů komunikovat s pacientem?

Pozornost k otázce eutanázie přitahují většinou kauzy svým způsobem extrémní. Člověk, kterého sužuje nějaká strašná nemoc a který je zároveň zcela paralyzován, chce skoncovat se životem, sám toho však není fyzicky schopen.

Legalizovaná eutanazie by se však týkala daleko většího počtu lidí. A okolnosti jejich osudů by jistě většinou byly daleko méně jednoznačné.

Stoupenci eutanázie argumentují tím, že taková smrt je důstojnější a svobodnější.

Jenomže je rozhodnutí třeba staré ženy, které její okolí dá nějakým způsobem decentně najevo, že už je na obtíž, svobodné a důstojné? Je možné dosáhnout toho, aby eutanázie prováděná třeba po sté nebo tisící nebyla nějakým formalizovaným, rutinním úkonem?

Koneckonců odhaduje se, že značné procento eutanazií v Belgii ani neprojde náležitou schvalovací procedurou.

A nakonec jeden specificky místní problém. Co by znamenala legalizace eutanázie v rámci zdravotnického systému, mezi jehož největších slabiny se počítá i nedostatečná schopnost lékařů komunikovat s pacientem?