Marek Šálek novinář

Po skandálu, který v těchto dnech vrcholí, si fanoušci připadají podvedeni. "Dělali jste ze mě vola," říká si soudný divák, který se víkend co víkend vystavuje opovržení rodiny, platí za vstup, drží palce svým oblíbencům a teď se od policie dozvídá, že po hřišti běhají podplacení rozhodčí a o výsledcích rozhodují mafiáni v pozadí.

Jenže bude případná absence diváků až taková novinka? Copak tuzemské kluby nějak viditelně dbají o své příznivce? Dávají snad najevo, že jim nechuť normálních lidí navštívit někdy v životě fotbalový stadion vadí?

Až na výjimky, jako je milovaný "baníček" z Ostravy, nikoliv. Průměrná návštěvnost právě končící nejvyšší soutěže činí čtyři tisíce diváků na zápas. Pro srovnání: v Anglii, Španělsku, Itálii či Německu jen málokdy přijde na jeden zápas méně lidí, než u nás na všech osm zápasů ligového kola dohromady.

Odstrašujícím příkladem může být pražská Slavie. Všechna její domácí prvoligová utkání navštívilo v letošní sezóně necelých šedesát tisíc diváků. Kapacita stadionu na Strahově je dvacet tisíc, průměr na zápas činí 3990 návštěvníků.

Na utkání s uherskohradišťským Synotem přišlo loni v prosinci 1501 lidí. A nezáleží na počasí. Na superdůležitý souboj s Libercem o druhé a třetí místo, zaručující účast v evropských pohárech, si druhý květnový víkend vyšláplo ubohých 2167 diváků. Není se co divit: nevhodný hrací čas, tupé a nudné skandování, odpudivé prostředí.

Majitelům a sponzorům se přesto vyplatilo napumpovat v právě končící sezóně do elitního slávistického mančaftu sto třicet milionů korun. Jen pro zajímavost: Roční rozpočet středně velkého pražského divadla je sotva čtvrtinový a ve srovnatelném období přijde do jeho hlediště stejné množství diváků jako na slavistické tribuny.

Čím to je, že tuzemský fotbal dokáže investory omámit natolik, že je neodradí ani jeho klesající prestiž a nezájem diváků na stadionech? Vrcholový sport je dnes, ošklivě řečeno, marketingovým produktem, reklamním médiem a v neposlední řadě páčidlem na všemožné dotace.

Slušní příznivci v ochozech jsou milou a příjemnou, nikoliv však nezbytnou podmínkou špičkových klání. Ve hře jsou především podnikatelské zájmy, nepochopitelně podporované z veřejných rozpočtů včetně státního.

Autentický fanoušek, řečený srdcař, je dojemnou rekvizitou, ale spíš dělá klubovým bafuňářům hejla.

Důležitější než živí diváci v ochozech jsou pro funkcionáře i hráče tučné obnosy za televizní práva a firemní loga v záběru. Pro názornost můžeme zakončit příkladem z hokeje: pro samé klikyháky na ledu není vidět puk, ale nikomu to nestojí ani za omluvu.