Břetislav Rychlík režisér a herec

Na hokeji jsem já oceňoval polidšťující chvíle porážky. Českým hokejovým milionářům se povedl krutou prohrou se Spojenými státy zvláštní efekt, kterému rozumí pravoslavný věřící Jaromír Jágr. Ukázat v přímém přenosu existenci lidské duše.

Co jiného jsou ty smutné oči, ty vyhaslé, náhle nekoordinované pohyby mrštných těl, ty slzy stékající po drsných tvářích novodobých gladiátorů, že ano?

Komunisté by se také rádi polidštili sjezdem. Ale jejich jedinou šancí na polidštění bylo rozpuštění strany po jejich listopadové prohře v roce 1989. Oni však brzy pochopili, že taková prohra je pro ně výhrou.

Dnes už se tváří, že nenesou přece odpovědnost za nic, nenesou ji čím dál tím víc a demagogie byla vždycky jejich hlavní zbraní.

Nakonec jejich nejmenším problémem je Engelsova představa, že člověk vznikl polidštěním prací z opice. Po smrti se ovšem budou divit.

"Počkej, ty se budeš po smrti divit," říká křesťanský politik Cyril Svoboda komunistu Ransdorfovi. "Vážně se bude jednou divit," trvá na svém Svoboda v nedávném rozhovoru o životě a smrti v Lidových novinách.

Polidštění Ransdorfem, ani jiným reformátorem však straně nehrozí, jako jí nehrozilo ani v osmašedesátém roce minulého století polidštění slabým Dubčekem.

Žádný krutý a nemilosrdný volební systém, který by je vyřadil ze hry nebo donutil ke změně vedení, stylu, myšlení, tu zatím není. To máme jenom v hokeji.

Polidšťujícím prvkem, který by komunisty donutil k zásadní programové obrodě, se nestal ani čas, jak prorokoval na jaře 1990 velký prognostik Miloš Zeman. Ten, jak čas ukázal, roli času v politice už vůbec nechápe.

Jak se z toho napohled obdivuhodného odchodu ze světa politických pařezů mezi ztepilé stromy na Vysočině pořád dere zpět, připomíná nedůstojného odlištěného Gluma, který chce svého miláčka, ten kouzelný prsten moci. Za cenu destrukce všeho kolem, sebe sama nevyjímaje.

Jako bystrý čtenář Tolkiena by Miloš Zeman mohl tušit, o čem je řeč. Dokonce jsem se před prezidentskými volbami při pobytu na Vysočině vypravil se spisovatelem L. V. Miloši Zemanovi říct, aby se už do politiky necpal. Neotevřel nám.

Takže zpět k polidštěným hokejistům. V roce 1983 jsem byl se skupinou několika kolegů a slovenských intelektuálů přepaden a zbit komunistickou policií v Bratislavě.

Stalo se to v soukromém bytě. Když nás pak jednoho po druhém pouštěli z celonočního výslechu, odklidil jsem se k jinému bratislavskému kamarádovi, který mne ošetřil, nakrmil a na vzpamatování do mne vlil několik boroviček.

Debatovali jsme o politice a komunistech a mezi řečí jsem se dozvěděl, že kousek od něho bydlí zapomenutý, nenápadný Sáša Dubček. Pod vlivem policejních pendreků, slzného plynu i borovičky jsem se rozhodl, že ho navštívím a pohovořím s ním. Nechal jsem si popsat cestu, za ranní mlhy se vydal odvážně ulicí a zazvonil u vilky.

Nevím, jestli bylo pět nebo šest ráno. V každém případě to nebyl křesťanský čas na vstávání, natož na neohlášenou návštěvu. Na balkóně vilky se zjevil muž v županu. Málem jsem přestal dýchat. Mystická chvíle. Nade mnou se tyčila legenda. Hokejový brankář Vlado Dzurilla.

Ten, kvůli kterému jsme v noci roku 1976 takhle brzo vstávali, abychom pozorovali jak při Kanadském poháru uváděl v zoufalství profesionály z NHL. Nebyl jsem schopen slova.

"Vidíte do Vídně," napadlo mne náhle. "Vidím. Tuná," ukázal směr. "Děkuju," rozloučil jsem se a vydal se do mlhy. Za mnou se ozval veselý a upřímný smích.