Ondřej Štindl analytik BBC

V ustavování vyšetřovacích parlamentních komisí bylo až dosud možné vidět jakési poslanecké hobby - v tom lepším případě.

Pár poslanců si za zavřenými dveřmi hraje na vyšetřovatele, možná se při tom vyšetřování dozvědí něco zajímavého, každopádně to ale nesmějí říci.

O výsledcích práce komise vznikne jakási zpráva, která ovšem může být úspěšně napadána jako výsledek politického zadání, a ne dokument o pokusu najít alespoň části nějaké pravdy.

Úspěšně mimo jiné i proto, že je těžké ověřit oprávněnost závěrů, k nimž ta která komise došla na základě fakt - ta z větší části nemusejí být známa. Známo je pouze složení komise, ze kterého je možné dovozovat, jak se zájmy té které strany mohly projevit v tom, kam poslanecké vyšetřování dospělo.

Takový odhad může být k pravdě blízko, ale také nemusí - vzhledem k podmínkám, v nichž komise pracují, to je těžké zjistit. Každopádně - podle současných pravidel práce komisí nedává velký smysl.

Mohou fungovat jako samoobsluha na informace použitelné v zákulisním boji, nebo se v nich provozuje vyšetřování vedené samozřejmě trochu amatérsky a také bez větších důsledků

Pokud by ovšem byl přijat návrh Martina Římana, mohlo by to význam poslaneckých komisí změnit. Koneckonců poslanci jsou zástupci veřejnosti a jiný význam než zprostředkování informací pro tu veřejnost práce komisí těžko může mít.

Tento týden mohli lidé ve světě sledovat amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, jak čelí mnohdy nepříjemným otázkám členů senátní komise.

Televizní přenosy jednání parlamentní komise, která v Polsku vyšetřovala takzvanou Rywinovu aféru, měly velice dramatický dopad na veřejné mínění a na politický život vůbec.

Přinejmenším mohli lidé v přímém přenosu sledovat, že demokracie může znamenat i to, že někdo, kdo je zodpovědný, se také skutečně může zodpovídat.

Samozřejmě, že i při těch veřejných jednáních by se provozovala politika, že se jejich výsledky vykládaly v souladu s politickými zájmy toho kterého účastníka.

Samozřejmě, že veřejné jednání, které by také vzbudilo zájem veřejnosti a médií, by provokovalo různé účastníky k různým exhibicím.

Samozřejmě, že demokracie, která by takto byla přenášena, by mohla být trochu pavlačová.

Na druhou stranu komise se často zabývají věcmi, které jsou skutečně důležité, a které lidé chtějí vědět - v minulosti to byla třeba kauza IPB, v současné době případ televize Nova a arbitráže mezi Českem a společností CME.

Zveřejnění jednání komisí by té veřejnosti dalo šanci získat informace neředěné filtrem parlamentního kompromisu a politického zájmu. Bylo by projevem elementární důvěry k té veřejnosti. Bylo by dobře, kdyby se poslanci téhle možnosti nezalekli.