Jaroslav Veis poradce předsedy Senátu ČR

Jenže teď, když už na vlajky stačilo zapršet a někteří z nás už mají pocit, že jsme vlastně staří evropskounijní mazáci, dozvěděl jsem se o ní nejméně třikrát.

Poprvé to byl jakýsi komentář, který mluvil o krajkové oponě, podruhé tuším právě toto rádio, jež zmínilo oponu sametovou a potřetí maršálek polského Senátu; ten zas při debatě projevil obavu z modré opony.

Nebylo možné v tu chvíli nevzpomenout na oponu mezi evropským Západem a Východem, jež byla po čtyřicet let ze všech nejslavnější a říkalo se jí železná.

Za autora této metafory nepropustné bariéry mezi dvěma odlišnými světy - byl vždy považován Winston Churchill.

Železná opona se do politiky přestěhovala z divadla, kde má v případě požáru oddělit jeviště od hlediště

Víc se ovšem pravdě přiblížíme, když konstatujeme, že Churchill tento pojem především po celém světě zpopularizoval slavným fultonským projevem z
5. března 1946.

Železná opona se do světové politiky přestěhovala z divadla, kde má v případě požáru oddělit jeviště od hlediště.

Historii tohoto stěhování věnuje pozornost místo ve svém politickém slovníku William Saphire, sloupkař z New York Times.

Díky němu tak víme, že už v roce 1920 padla v textu hraběnky Snowdenové o cestě do bolševického Ruska, otištěném v Times Literary Supplement slova: "Konečně jsme se octli za železnou oponou!"

Potíž však spočívá v tom, že zatímco v divadle je od počátku jasné, kdo točí klikou, kterou se opona spouští, v politice tomu tak vždy není.

Dávno před Churchillem se pojmem rádi oháněli i ti, jichž se opona týkala.

Walter Nicolai, šéf německé špionáže z dob první světové války, psal v roce 1923 o železné oponě spuštěné kolem poraženého Německa.

Moskevská Litěraturnaja gazeta těmito slovy zase pojmenovala úvodník z roku 1930, v němž ze spuštění železné opony obvinila světovou buržoazii.

A sám Churchill ve svých pamětech připomíná svůj "iron curtain telegram", odeslaný prezidentu Trumanovi rok před fultonským projevem:

"Podél svých hranic spouštějí železnou oponu," píše v něm o komunistech. "Nevíme, co se za ní děje."

Saphire připomíná i další historické podoby opony - dávnou čínskou zeď a sanitární kordon z 20. let minulého století, bambusovou oponu kolem říše vůdce Maa, pískovou oponu na Blízkém východě, mramorovou oponu mezi vládou a novináři ve Spojených státech nebo pavučinovou oponu mezi anglickým tiskem a královským dvorem.

A teď je tu ta nejnovější: sametová, lemovaná krajkami, barvy nebeské modři.

Co s ní? Spustit, či nespustit - to je, oč běží. Jisté je jediné: kliku držíme v rukou tentokrát my. Zaplať pánbůh, že můžeme říct my na Západě.