Ondřej Štindl analytik BBC

Tuzemské vlastenectví je spíš slovní a jaksi obranářské Ondřej Štindl, BBC

Nikomu proto nebylo moc do řeči. Pohled na různé k hokeji odkazující reklamy, jichž je hlavní město plné, jen přisypával sůl do ran na duši fanouškově.

Smutek to byl veliký, nicméně odpovídal euforii, k níž byl český - jak říkají média - "hokejový národ" vybičováván už dlouhou dobu před šampionátem.

V povaze těch periodicky se opakujících návalů hokejového patriotismu je ovšem něco dost umělého.

A pokud neúspěch české reprezentace na pražském mistrovství přispěje k tomu, že se atmosféra, která v Česku kolem ledního hokeje existuje, přiblíží zpátky k jakémusi normálu, budou slzy, které ve středu večer prolévali Jaromír Jágr a jeho spoluhráči, vyváženy nějakou pozitivní hodnotou.

Co je ale na vztahu českých fanoušků k hokeji vlastně nenormálního? Nad úspěchy svých sportovních hrdinů jsou lidé schopni jásat ulicích v mnoha zemích na světě a slzy kvůli neúspěchům prolévají stejně jako v Česku. Ani různé - třeba i dryjáčnické - projevy sportovního vlastenectví nejsou nějaká česká specialita.

Jde ale o kontext. Pro českou veřejnost není zdaleka charakteristické nějaké hromadné slavení - státní svátky oproti jiným dnům pracovního volna většinou charakterizují jen trochu zplihlé prapory na budovách různých úřadů.

Lidé v Česku se málokdy veřejně projeví jako společenství širší než je okruh rodiny a přátel. Tuzemské vlastenectví je spíš slovní a jaksi obranářské - to platí i pro jeho zdegenerované podoby - nacionalismus a šovinismus.

Nechuť k nějakým veřejným projevům vztahu k vlasti je rozšířená a například americký zvyk vyvěšovat vlajku na vlastní zahradě bývá považován za důkaz, řekněme, jednoduchosti lidí za oceánem.

Může to být postoj - například vzhledem k dědictví komunistického režimu a jeho veřejných rituálů - docela pochopitelný, v českém veřejném životě ale stejně jakoby cosi chybělo.

Je proto svým způsobem logické, že lidé i média, naložili na ty jediné příležitosti, kdy k nějakému pospolitému vlastenčení v ulicích došlo, zcela neadekvátní význam. Těmi příležitostmi samozřejmě byla vítězství českého hokejového týmu nejdříve na olympiádě a poté i na mistrovství světa.

O hokejistech se psalo jako o sjednotitelích národa. To, že po vítězství v Naganu byli lidé schopni slavit v ulicích, se popisovalo jako mezník v procesu českého národního sebeuvědomování.

Slova o hokejistech jako o bozích jistě byla pronášena s nadsázkou, souzněla však atmosférou ve společnosti - okouzlené tím, že našla jakýsi společný jmenovatel.

"Dělostřelecká příprava" před pražským šampionátem pak plně odpovídala tomu pojetí hokeje jako něčeho, co má zvláštní místo a zvláštní poslání v národním životě. Do základů Sazka Areny byly vloženy kameny z různých památných míst České republiky v evidentní snaze vytvořit jakousi analogii se stavbou Národního divadla.

V podobném duchu se neslo i otevírání haly - ředitel Sazky Aleš Hušák prezentoval jakýsi mýtus o malém národě, který navzdory protivenstvím dokázal zázrak - konkrétně postavil v hlavním městě dosti rychle jednu moderní, architektonicky však nikterak originální, stavbu.

Díky tomu zázraku je možný i zázrak další - hokejový tým této malé země opět potvrdí, že ačkoliv reprezentuje národ nepočetný, dokáže z ledu smést reprezentanty zemí větších a silnějších.

K vyšším výkonům měla hokejovou reprezentaci hnát bojová hokejová hymna na melodii husitského chorálu Kdož jsú boží bojovníci - naštěstí se ten nápad nakonec neuchytil.

Pomník iluze

Češi nakonec na mistrovství nesehráli úlohu vítězícího outsidera, ale poražené velmoci. Ze Sazka Areny se nestane monument českého vítězství, ale jakýsi naddimenzovaný ekvivalent pomníku na lipanském bojišti.

Je možné v ní vidět i pomník jakési iluze. Iluze o tom, že hokej je víc než docela zábavná hra, na kterou se dobře dívá, při které se dobře fandí a člověk se přitom může docela vyřádit. Že skutečnost, že lidé jsou toho fandění schopni, nějak dotvrzuje vnitřní sílu národního společenství, že ten zážitek to společenství činí dospělejším, vytváří hlubší pouta tam, kde dřív byl jen shluk jednotlivců. Pro tu chvíli jistě ano.

Žádné trvalejší důsledky však hokejová euforie nemá. Mistrovství světa v hokeji v Praze mělo plnit úlohu jakéhosi celonárodního cvičení patriotismu, které ale nakonec neproběhlo - ztroskotalo na neústupnosti amerického týmu.

Stejně by to byl patriotismus náhražkový - to, že lidé jsou schopni někam jít a dobře se tam bavit nesvědčí o ničem, než že se prostě rádi baví. To je jistě naprosto přirozená a asi i zdravá věc, dělat z téhle schopnosti pilíř národní identity je ale nesmysl.

Stejná v realitě neukotvená iluze jako představa o české hokejové dominanci, která jakýmsi zázrakem přežila neúspěchy českého týmu v posledních letech.

Snad se příští rok bude české hokejové reprezentaci dařit lépe a snad to bylo během letošního mistrovství naposled, kdy za sebou sport táhl zátěž bombastického pseudovlasteneckého kýče.

Jako by nestačilo, že je hokej hezká hra. Ještě se musí lidem sugerovat, aby se dojímali nad tím, že se jim líbí.

Korupce ve fotbalu

I ta další zpráva, která v končícím týdnu nejvíce zaměstnávala tuzemská média, souvisí se sportem. Policie obvinila dva rozhodčí a jednoho funkcionáře prvoligového klubu Synot z korupce. Kauza ještě není uzavřená a je jistě brzo vynášet nějaké definitivní soudy.

Nicméně, pokud by současné vyšetřování znamenalo průlom v boji s korupcí v českém fotbale, bylo by to pro český sport a českou společnost daleko důležitější, než kdyby se čeští hokejisté stali by mistry světa.

O korupci v českém fotbal se mluví už léta, znalci poměrů jsou ochotni - pochopitelně bez uvedení jmen a anonymně - pro média pohovořit o lecčems.

Průběh leckterých utkání může i na toho nejlaičtějšího pozorovatele působit krajně podivně, debata čas od času trochu zintenzivní, představitelé fotbalového svazu pak deklarují vůli s korupcí bojovat a obracejí se na veřejnost, ať jim předloží nějaké důkazy.

Amatérský fotbalista Váňa před časem důkazy o korupci v nižších soutěžích předložil a taky si to pěkně odskákal. Z předpokládané korupce se stala jakási konstanta českého ligového fotbalu, danost, která je sice obtížná, nikdo ji však nemůže změnit a nikdo dost možná ani nechce.

Současné vyšetřování tuhle atmosféru může změnit. Pokud by se tak stalo dostali by nejen fotbaloví fanoušci důkaz, že ty různé danosti nemusejí zdaleka být tak neotřesitelné, jak by se mohlo zdát, že snaha o změnu nemusí být předem odsouzena k neúspěchu.

Sfér společenského života, o kterých si lidé myslí, že v nich hrají důležitou úlohu různé nečisté zájmy, je přitom víc. A často jde o oblasti o dost důležitější než fotbal.