Ondřej Štindl analytik BBC

Jako možnost, kam by se taková strana mohla vyvinout, bývala uváděna právě Národní fronta Jeana Marie Le Pena.

Do jisté míry na ta slova došlo, v mnoha státech bývalého sovětského bloku se takové formace objevily a na určitou dobu získaly značnou sílu.

Mnohé z nich také ale projevily velkou vnitřní nestabilitu nebo prostě přestaly voliče po čase bavit - obé může vyplývat z povahy lidí, které podobné politické projekty přitahují.

Připomeňme pár příkladů - v Polsku momentálně zažívá svou hvězdnou hodinu Sebeobrana Andrzeje Leppera, v Maďarsku se nějakou dobu těšili značnému vlivu Torgyánovi Malorolníci, v Rumunsku nacionalisté ze strany Vatra Romanesca, významnou úlohu na slovenské scéně po určitou dobu sehrávala Slovenská národní strana.

Česká politika tedy svého Le Pena nepotřebuje, svým způsobem už ho má - jaksi rozpuštěného do mnoha stran, parlamentních i neparlamentních

Jen v Česku je na extremistické scéně v podstatě ticho po pěšině, alespoň pokud jde o pronikání radikálů do politického mainstreamu.

Sládkovi republikáni pobyli v parlamentu jedno volební období, pak byli vykázáni zpět na okraj, odkud už nikdo nepřišel, aby je nahradil. Mnoho pozorovatelů v tom vidí důkaz vyspělosti českého voličtsva. Při vší úctě k němu - věc je trochu složitější.

Jistě existují jakási místní specifika, která masový úspěch nějaké extremistické formace ztěžují. V české veřejnosti například existuje značná nechuť k různým výstřelkům, rozruchu na ulicích a všelijakému tomu "kraválu", který k nacionalistickému extremismu patří.

Navíc - na české scéně chybí silnější zastoupení i toho opačného extrému - krajní politické korektnosti, která z mnoha témat dělá tabu, a tím je nabízí extremistům k politickému zneužití.

Český extremistický volič ovšem už má také k dispozici jednu etablovanou politickou sílu - KSČM, která už dávno opustila ideologii proletářského internacionalismu a stylizovala se do role oddaného obránce národních zájmů.

Otevřela se všem odrůdám protestního voliče, projevila schopnost vyjít vstříc jeho frustraci, která nepotřebuje ani tak nějakou strukturovanou politickou odpověď jako dojem, že hněv je sdílen.

KSČM ovšem není v Česku na politické scéně jediná, která nabízí lidem s šovinistickými sklony své služby.

Jistým - pravda na povrchu kultivovanějším způsobem jim vycházejí vstříc i ostatní politické síly. Přinejmenším tím, že se velice obezřetně vyhýbají takovým projevům, které by se mohly citů tuzemských šovinistů nějak dotknout, případně jejich emoce formulují přijatelnějším jazykem.

Laciné srovnání unijní vlajky a sovětského praporu koneckonců nezaznělo na mítinku nějaké okrajové strany, ale z úst mluvčího prezidenta republiky.

Česká politika tedy svého Le Pena nepotřebuje, svým způsobem už ho má - jaksi rozpuštěného do mnoha stran, parlamentních i neparlamentních. Le Pena civilizovaného a spořádaného, nikterak násilnického, o to však trvanlivějšího - prostě českého.