Ljuba Václavová režisérka

V době, kdy jsme sledovali zprávy o nezvěstných českých novinářích, jej shodou okolností zahajovala videorekonstrukce únosu a vraždy muslimských venkovanů v malém srbském městečku na hranicích Bosny.

Na začátku týdne mého maratónského běhu za filmy o tom, jak svět různých diktatur a nedemokratických režimů porušuje základní lidská práva, byli naši zajatí novináři v Iráku propuštěni a jiní naši novináři začali uvažovat o tom, zda-li se má s teroristy vyjednávat a případně jim zaplatit výkupné.

Mezitím odjel český prezident na oficiální návštěvu Číny. Dokument o čínských gulazích, tedy koncentračních táborech, nebo-li po čínsku "lao-kaj", s námi v kinosále sledoval jeden z politických vězňů Čínské lidové republiky, dnes americký občan Harry Wu.

Lágry, které jsme na plátně viděli, vypadají jako koncentráky Hitlerovy třetí říše. Byly samozřejmě natočeny tajně, s velkým rizikem.

Pan Wu v nich strávil devatenáct let - devatenáct let kruté, denně až šestnáctihodinové pracovní doby, devatenáct let týrání, hladu, samotek, strachu před smrtí bez soudu.

Vražda vězně bez soudu, to je specialita pomaoistické Číny, státu, který se nezříká komunismu a přitom zavedl "polosvobodnou" prosperující ekonomiku. Samozřejmě, že za pomoci demokratického světa, který se raději na nic neptá, jen aby se obchody hýbaly.

Čína profituje nejen z práce krutě týraných vězňů, ale - jak vyplynulo z jednoho filmu - i z jejich náhlé a násilné smrti. Potřebujete novou ledvinu nebo nějaký jiný orgán?

Zaplaťte, objednají vás na jednu z mnoha klinik, a až budete připraven na transplantaci, zastřelí podle termínu operace vězně a u popravy čekající sanitka vám doveze čerstvě vyjmutý orgán do nemocnice, kde jej vymění za ten váš.

Nebo ani nemusíte jezdit, stačí objednat a zaplatit a pošlou jej za vámi do nemocnice někde jinde ve světě, kde vám jej transplantují lékaři, kteří dobře vědí, v jak dobře placené hře hrají. Autoři filmu natočili i výpovědi lidí, kteří díky této praxi absolvovali úspěšnou transplantaci - zajímalo by mne s jakými pocity žijí...

Když jsem byla malá holka a dozvěděla jsem se o Terezínu a Osvětimi, ptala jsem se rodičů jak mohli v té době žít, rodit nás a nic proti tomu nedělat. Naše děti nám dávaly stejné otázky, když se provalily zločiny komunismu. Teď se mladí lidé v kinosále ptali Harryho Wu, jak se dívá na cesty politiků, včetně našeho prezidenta, do Číny.

Pan Wu řekl : Měli jste dva prezidenty - ten první do Číny nejel, nechtěl se ušpinit od těch, kdo mají ruce od krve. Ten druhý tam pragmaticky odjel zařídit průnik na čínský trh.

Na dotaz jak se zachovat, bude-li se v Pekingu konat olympiáda, Harry Wu odpověděl: nezúčastňujte se sportovního klání na stadionech, které zároveň slouží k popravám.

A co může mladý člověk, který nemá žádnou moc, udělat pro změnu poměrů v Číně? Jezdit tam - radí pan Wu. Ne jako politik, ne jako obchodník, ale jako občan demokratického státu. Jezdit tam a mluvit s lidmi. Vysvětlovat, co je to demokracie, co je normální život ve svobodném světě.

Hitlerův svět jsme měli blízko. Čínské koncentráky "lao-kaj" jsou daleko. Ale dnešní dálka se už nepočítá na kilometry, nýbrž na cenu letenky a připojení k internetu. Svět je jeden, je malý a propojený stovkami skutečných i elektronických cest...