Ondřej Štindl analytik BBC

Úvahy o principu subsidiarity si profesně nezainteresovaná veřejnost může vyhradit jen pro chvíle vskutku sváteční.

Lidé v Česku tu novou všednost přijímají s očekáváním přinejlepším rozpornými - alespoň podle průzkumů veřejného mínění soudě - a nejsou v tom mezi novými členskými státy sami, média v té souvislosti hovoří o tom, že Unie se rozšiřuje o společnosti pesimistů.

Únava ze změn

Jaké mohou být zdroje té nechuti nebo dokonce odporu? Jistě mezi ně patří i jakási únava ze změn.

Během posledních patnácti let se česká společnost, podobně jako lidé v dalších postkomunistických zemích, museli přizpůsobit mnoha v dobách dřívějších nepředstavitelným novinkám. Svět kolem nich se měnil překotně a na ty změny musel každý nějak reagovat - pro ty úspěšné i neúspěšné to bylo vyčerpávající.

Česku je často navíc vnímán se značným fatalismem, jako výsledek působení dějinných sil, které ovlivnit daleko přesahuje možnosti malého národa

Vstup do Unie slibuje další takovou změnu, v Česku je často navíc vnímán se značným fatalismem, jako výsledek působení dějinných sil, které ovlivnit daleko přesahuje možnosti malého národa.

Docela výstižně to ilustruje i místo, které si vybral nejprominentnější český kritik Unie - prezident Václav Klaus - k tomu, aby tam strávil historickou půlnoc z pátku na sobotu.

Hora Blaník přeci neodkazuje k nějakému historickému výkonu, k události, která by nějakým způsobem ilustrovala schopnost Čechů vybojovat si právo na přežití tváří v tvář nepříznivým okolnostem. Naopak je to sídlo jakési bájné síly, která má zasáhnout tehdy, když ti skuteční lidé budou zcela bezmocni.

Symbol vágní naděje, kterou se člověk může utěšovat tehdy, když reálný svět sebemenší důvod k naději nedává.

Páka na voliče

S možná hlouběji zakořeněným pocitem bezmocnosti koresponduje - nebo ho také politicky manipuluje - ten asi nejhlasitější argument českých euroskeptiků, kteří ve vstupu do Unie vidí především významné omezení nebo rovnou úplný konec české státní suverenity.

Jistě se tak dá apelovat na rozšířený pocit odcizení, který lidé zažívají ve vztahu k politice. V té souvislosti je ale potřeba zdůraznit, že to odcizení je často založené na zkušenosti občanů s tou českou suverénní politikou, nikoliv s tou evropskou.

Evropský soud pro lidská práva může být účinnou korekcí excesů české justice - mezi ty excesy počítáme i neúměrnou délku soudního řízení.

A je otázka zda to, že jednání českých politiků po vstupu do Unie skutečně bude v některých ohledech méně suverénní, nutně znamená, že menšími suverény budou i občané.

Už teď se například ukazuje, že Evropský soud pro lidská práva může být účinnou korekcí excesů české justice - mezi ty excesy počítáme i neúměrnou délku soudního řízení. A konfrontace s evropským tlakem možná v téhle věci povede k alespoň částečné nápravě.

Každopádně to, že přibývá nadnárodních instancí, k nimž se čeští občané budou moci odvolat, je spíš dobrá zpráva. To, že suverenita českých úřadů nad českými občany již nebude výhradní nemusí znamenat žádnou tragédii.

A pokud jde o ty ostatní věci? Tam už se skutečně dá hovořit o nějakých danostech. Těžko ale někdo může argumentovat tím, že pokud by Česko do Unie nevstoupilo a zůstalo uprostřed Unie osamoceno, by bylo jaksi suverénnější, než když se stalo členskou zemí. V mnoha ohledech by se muselo přizpůsobit stejně, jen by přišlo o příležitost ovlivňovat věci zevnitř.

Pláč nad koncem monolitu

Často se také hovoří o tom, jak česká národní identita bude po vstupu do Unie erodovat, jak se česká kostka cukru rozpustí v evropském moři. I tahle obava nějak souvisí s historickou zkušeností.

Česká společnost se kvůli tragédiím, které přinesla druhá světová válka, stala etnicky monolitní, v době komunistického režimu byla od západního světa striktně ba přímo fyzicky oddělena - existovala železná opona.

Ta národnostní jednolitost představovala z historického hlediska anomálii - české země v minulosti byly vždy mnohonárodní, potvrzují to koneckonců i mnohá jména autorů historických staveb a dalších uměleckých děl, která do Česka jezdí obdivovat turisté z ciziny.

České hranice budou propustné oběma směry, politici si s postupem doby budou muset zvyknout na to, že etnická skladba jejich voličů se stává pestřejší

Mnozí Češi - včetně současného prezidenta - však tuto dočasnou homogennost považují za jakousi hodnotu, o kterou by nebylo dobré přijít.

Taková jednolitost přinejmenším může potvrzovat iluzi jakéhosi ostrova, kterého se dění ve světě kolem příliš netýká, ostrova uzavřeného do sebe, kde například politici nemusejí mít elementární přehled o tom, co se děje ve světě, natožpak, aby se tam uměli domluvit, kde zahraniční politika je jenom jakési pokračování politiky vnitřní jinými prostředky.

Taková představa byla samozřejmě vždy jen iluze a i ta iluze teď s největší pravděpodobností podlehne velmi rychlé zkáze.

České hranice budou propustné oběma směry, politici si s postupem doby budou muset zvyknout na to, že etnická skladba jejich voličů se stává pestřejší, český stát se dostane do pro něj velice nezvyklé situace - těm občanům, o které stojí, bude muset dát nějaký důvod k tomu, aby v jeho hranicích nadále přebývali. Nebo se přinejmenším na ně nebude moci dívat jako na své vlastnictví.

Nový terč

Na druhou stranu - ze strany proevropských politiků často zaznívá, že členství v Unii českou identitu jen posílí, že k žádnému rozpuštění dojít nemůže.

Samozřejmě může - záleží jen na Češích, respektive na jejich ochotě existovat jako nějaké společenství. Je pravda, že pocit jisté nesamozřejmosti české existence je v české historii přítomen už od dob obrození. A jistota, kterou lidé nacházeli v uzavřenosti prostředí, ve kterém žili, mohla pramenit i v obavě z toho, že nějaký neregulovaný kontakt se světem by mohl vyvrátit základy českého společenství.

přistoupením k EU získali lidé v Česku další vděčný cíl skeptických poznámek a anekdot

Za tou nejistotou, která se navenek může projevovat až křečovitou obranou všeho českého, skutečných i domnělých národních zájmů, se může skrývat pochybnost ohledně toho, zda "české" je skutečnost nebo jenom přelud.

Pochybnost třeba i posílená vědomím, že česká společnost ve zkouškách, kterým ji vystavilo dvacáté století, obstála všelijak - ať už z důvodů - jak se říká - subjektivních či objektivních.

Český vstup do Evropské unie může inspirovat především k různým naprosto neoriginálním závěrům. Například tomu, že začíná cosi s otevřeným koncem, jakási cesta, jejíž cíl není nikde dán. Proto by ale člověk neměl zapomenout, že ještě nedávno se jako "dané" jevilo skoro všechno.

Navíc - jedné jistoty se ve vztahu k českému členství v unii můžeme dobrat už teď- přistoupením k EU získali lidé v Česku další vděčný cíl skeptických poznámek a anekdot. Další bezpečně vzdálenou instituci, na kterou je v hospodě možné si příjemně zanadávat. Krásné jarní večery k něčemu takovému přímo vybízejí.