Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

V obecném povědomí však srdce představuje to, co je nejhlavnější a nejdůležitější, co je nějakým způsobem ústřední. Sloganem o srdci Evropy se tak vytváří dojem, že právě takové je postavení České republiky: je evropským centrem, jakýmsi středobodem dění, které by už proto nemělo být opomenuto.

Sousloví "srdce Evropy" coby psychologicky působivá výzva k návštěvě Čech má však i svou obdobu v ústech těch, kdo tuto část světa nenavštěvují, ale pobývají v ní trvale.

Domácí ovšem neříkají, že žijí v "srdci Evropy". Zato s nemenší pýchou, kterou takové spojení sugeruje, rádi zdůrazňují události a činy odehrávající se ve "střední Evropě".

V takové Francii, Anglii či Německu sotva narazíte na informaci, která zvýrazňuje to či ono v "západní Evropě". Buď něco za zvláštní pozornost stojí, nebo ne - bez ohledu na geografickou polohu. Jestliže se cosi nevšedního podařilo, potom to takto platí kdekoli na světě - a pokud ne, je to záležitost hodná lokální pozornosti.

Ne tak u nás. V Čechách a na Moravě neřekneme, že ten a ten komín je vysoký. Je nejvyšší ve střední Evropě. S oblibou se srovnáváme s jinými ve vymezeném prostoru, který ale zase není tak velký, abychom nevynikli: hovoříme o střední Evropě, a potom šance na úspěch, obzvláštní ocenění ne již jenom mezi svými, ale na mezinárodním fóru, je téměř jistá.

Je tomu trochu jako v onom známém vtipu z dob komunismu: pokud v závodě Rusa s Američanem zvítězil Rus, byl Američan poslední. Pokud naopak vyhrál Američan, Rus obsadil čestné druhé místo.

Historici, psychologové by možná podrobněji vysvětlili, proč právě v Čechách a na Moravě existuje patrná potřeba poměřovat se s jinými a vždy při tom obstát. V případě zdůrazňované české úspěšnosti v okrsku střední Evropy jistě nejsou ve hře důvody ideologické jako v oné anekdotě.

Spíše se nabízí nějaký ne zcela zahojený komplex toho, kdo je přehlížen, kdo si v řadě stoupá na špičky, aby byl lépe viděn. A když v ní je přece jen moc dlouhánů, je dobré udělat si řadu vlastní: postavit se mezi ty, mezi nimiž za každých okolností dopadneme dobře.

"Nejlepší ve střední Evropě" je úsloví stejného typu jako "jediný svého druhu". I v tomto případě - protože druhů není víc než právě ten jeden - nelze odejít bez vavřínů vítěze.

Naše přijetí do Evropské unie je již skutečností. Členství v ní by mělo být kromě jiného krokem k většímu národnímu sebevědomí a sebedůvěře. Jsem zvědav, za jak dlouho se to projeví i v myšlení - a následně jazyce.

Osobně si takový vývoj budu hodnotit i podle toho, nakolik právě střední Evropa zůstane hlavním měřítkem české úspěšnosti.