Adam Drda analytik BBC

Jedna věc je zachovat si vůči jistým trendům evropské integrace a části evropské politiky střízlivost, nepřidávat se k naivnímu eurosvazáckému plesání a nekývat například horlivě na všechno, s čím přijde vůdčí francouzsko-německý tandem.

Druhá věc je přiznat si význam symbolu a umět se v duchu podívat o necelých patnáct let zpátky.

Když se zhroutil komunismus, byla pro drtivou většinu Čechů Evropská unie jakýmsi zhmotněním ráje na zemi.

Nešlo jen o závistivé pošilhávání po bohatství v sousedním Německu, ale taky o touhu patřit k Západu, k té části kontinentu, která představovala pravý opak bolševického barbarství a která je dokázala ve spojenectví s Amerikou porazit na hlavu.

Český vztah k celoevropskému dění osciluje mezi fatalismem, ublíženectvím, vznášením nároků a horlivým kýváním

Česká politika měla proto odpočátku dva základní cíle, jimž se za všeobecného souhlasu podřizovala: vstup do Unie a do Severoatlantické aliance. Obojí se v roce 1989 zdálo takřka nedosažitelné, obojí se nakonec povedlo.

V roce 2004 je místní společnost zvyklá na demokracii, na svobodu, na relativní životní pohodlí, i na to, že veřejný život se čím dál víc řídí pravidly civilizovaného světa.

Vstup do Unie se rostoucímu počtu lidí jeví jako formalita, případně jako nutné zlo. Jenomže kdyby členství v unii nepředstavovalo dlouholetý cíl, bylo by na tom dnešní Česko asi o dost hůř.

Díky tomu cíli se přijala spousta kvalitních zákonů, které by místní politika nebyla schopna či ochotna vyprodukovat. Díky tomu cíli se postupně zlepšuje práce justice. Díky němu se podařilo vybřednout z divoké transformace první poloviny 90. let.

Zítra se ten cíl symbolicky naplní - a není důvod, proč to necítit jako významnou chvíli.

Po 1. květnu česká politika přejde do zcela nové fáze - bude v ní muset prokázat mnohem větší svéprávnost a odvahu, než musela dosud. Zatím na to není zvlášť připravena: její vztah k celoevropskému dění osciluje mezi fatalismem, ublíženectvím, vznášením nároků a v úvodu zmíněným horlivým kýváním.

Sociálně-demokratický ministr Zdeněk Škromach před pár dny prohlásil:

"Naše momentální nízká životní úroveň je také daní za vysokou životní úroveň ve... stávajících evropských zemích, která byla vybudována v dobách železné opony. Já myslím, že teď je doba vyrovnání a vrácení toho, co nám vlastně ještě v rámci tohoto vyrovnání dluží."

Tohle je jeden typ vztahu, který Česko v uUii k ničemu nepřivede, leda přivodí rozčarování.

Západ nedluží Čechům vůbec nic - do komunistického područí vstoupili naši předkové z velké části dobrovolně, pod vedením Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda a dalších státníků. V tomto směru je Evropská unie příležitost, jak tu chybu alespoň pro děti a vnuky napravit.

A ještě jeden citát: mluvčí českého prezidenta Petr Hájek dostal před pár dny otázku, jestli se po 1. květnu nad pražským Hradem zatřepetá vlajka Evropské unie.

Odpověď zněla: "O tom jsme vůbec neuvažovali, ani mě to nenapadlo, ale při té představě mě mrazí, jen si vybavuji sovětské prapory."

Nevíme, jestli pan Hájek v tu chvíli mluvil za svého zaměstnavatele nebo sám za sebe, každopádně se snad dá věřit, že Brusel a Moskvu nechtěl srovnávat.

Představa, že do Evropské unie vlezla Česká republika v podstatě z donucení a že si před "diktátorem" musí zachovávat nepřetržitou ostražitost a vzdor - to jest dodávat si odvahu třeba nepověšením praporu - je úsměvná a znepokojivá zároveň.

Nakonec snad poznámku: Na současné Evropské unii je nejvíc znepokojivý rostoucí antiamerikanismus a slabá ochota čelit islamistickému terorismu. Je to problém, který nepřichází shora, z unijních struktur, ale vychází z evropských občanských společností.

Noví členové včetně České republiky mají před sebou první důležitý politický úkol: přispět k tomu, aby se ty tendence co nejdřív zastavily. Je to mnohem důležitější, než čelit fiktivnímu útlaku nevěšením praporů a žádat splátky údajných dluhů.