Jaroslav Jírů novinář

Na otázku jak se například francouzské nemocnice liší od našich, jsem odpovídal vlastním zážitkem.

Rozdíl mezi nemocnicí v jihofrancouzském Béziers a pražským Výzkumným ústave chorob revmatických není příliš velký, odpovídal jsem popravdě.

Mají přibližně stejné technické vybavení, může-li to ovšem pacient posoudit. Všude je stejně čisto, péče o nemocného na přibližně stejné úrovni, lékaři jsou někdy příjemní, jindy méně stejně jako sestřičky.

Když jsem mezi těmi v Beziers uspořádal soutěž o tom, která z nich umístí nejlépe Českou republiku na mapě Evropy, vyhrála ta, co se domnívala, že ležíme kdesi vedle Lucemburska.

Mám v poslední době pocit, že Velkých sester u nás přibývá a sestřičky jsou pomalu na vymření

To naše děvy by toho jistě o Francii věděly více. V něčem byl ovšem rozdíl přímo propastný. Do nemocničního pokoje v Praze vejde pomocnice a bodže zahaleká: "Chlapi, nelezte mi do tý sprchy v botách, kdo to má mejt!".

V Beziers zaklepala uklízečka na dveře a zašveholila: "Bonjour monsieur. Nevyruším vás, když vám uklidím pokoj?"

Na tento rozdíl jsem si vzpomněl nedávno znovu. Dnes už téměř všechno dokážeme. Umíme poslat vzkazy na druhý konec světa, létáme do vesmíru, zasíváme rostliny, které odpuzují hmyz.

Jen jedno nám zůstane asi odepřeno na věky co svět světem bude stát: stroj času. Nedokážeme se nikdy vrátit do minulosti. A tak v kdysi zvláštním světě od Prahy do Moskvy vyrůstají muzea gulagů a hospody, kde na vás zhlíží báťuška Stalin.

Nemám takové retro zrovna rád a proto mně asi osud nedávno dopřál zážitek, na který hned tak nezapomenu.

Na jedné pražské sídlištní poliklinice jsem šel na rentgen. Byl jsem připraven na to, že budu čekat, ale nestalo se tak, šoupli mně do kabinky cobydup.

To mně mělo varovat. Neboť všechno se pak odehrávalo řízně po vojensku a já jsem se v duchu přenesl na cvičák Jaselských kasáren v době Alexeje Čepičky.

Jeden povel šel za druhým. "Lehněte si na ten stůl, pořádně! Ne takhle, člověče, z druhé strany, vidíte ty schůdky, ne? Lehněte si na bok, více, co to je bok? Palce pěkně k sobě! Nedýchat! Člověče, umíte vůbec natáhnout nohy?"

Na tom studeném, tvrdém lůžku, jsem prožíval minuty hrůzy. Měl jsem pocit, že z něj nedokážu nikdy vstát.

Můj smrtelný pot ho proměnil ve zrádné kluziště. Bál jsem se, že spadnu na zem jako pytel. "Člověče, nesahejte na nic, nebo nám to tu zbouráte!"

Ne, to nebyla sestřička, ta zdrobnělina se k ní vůbec nehodila. Spíše Velká sestra z Letu nad kukaččím hnízdem. Mám v poslední době pocit, že Velkých sester u nás přibývá a sestřičky jsou pomalu na vymření.