Ondřej Štindl analytik BBC

Na jedné straně existuje ve veřejnosti velká - a často oprávněná - nespokojenost s tím, že zákon některé zločiny, zvlášť ty násilné, trestá příliš mírně.

Na straně druhé statistiky ukazují, že počet lidí, kteří jsou v Česku uvězněni, je v evropském kontextu vysoký, dost možná až přehnaně.

Souvisí to se stářím trestního zákona, podle nějž se v zemi - jakkoliv prošel mnoha novelizacemi - soudí ještě dnes.

Je to zákon, který vznikal v době komunistického režimu a reflektuje vážnost jakou ten režim přikládal jednotlivci, s mírnou nadsázkou řečeno - krádež trubky někde na stavbě pokládal za větši zločin, než rozbít tou trubkou někomu hlavu.

Porevoluční zákonodárství se s komunistickým pojetím zločinu nevypořádalo Ondřej Štindl, BBC

Ani porevoluční zákonodárství se s tímhle pojetím zločinu v zásadě nevypořádalo.

Přísnost, s jakou stát trestal některé majetkové zločiny, jako by ještě zvýrazňovala relativně mírné tresty, s nimiž od soudu někdy ocházejí pachatelé různých násilností.

Trest přitom není jen vyjádření vážnosti porušení nějakých pravidel, jehož smyslem je především zajistit správné fungování společnosti - mimo jiné také nápravou přestupníka, po níž - shodnou-li se odborníci, že se zdařila - už nemá význam v trestu pokračovat.

Stát jeho výší také vyjadřuje respekt k důstojnosti oběti, vědomí ztráty způsobené bezprávím spáchaným na neopakovatelné lidské bytosti.

Úpravy trestního zákona komplikuje kromě závažnosti věci samé i to, že se prakticky každého dotýká, prakticky každého zajímá a logicky vyvolává emotivní debaty.

Postoj státu ke zločinu tedy může být záminkou pro projevy robustního populismu a to na obou stranách sporu.

Jeho součástí může být i značkování těch, kdo zastávají liberálnější přístupy, za nevědomé napomahače nebo rovnou zaprodance kriminálníků nebo naopak - v jaksi menšinovém gardu - vykreslování těch, kdo nevnímají trest jen jako příležitost nasměrovat přestupníka - tedy oběť poměrů - na správnou cestu jako bigotní tmáře.

Shodou okolností začala vláda nový trestní zákon projednávat v týdnu, kdy padl doživotní rozsudek nad vraždícími manželi Stodolovými.

V té souvislosti byla v Mladé frontě Dnes otevřena otázka trestu smrti, jeho opětovné zavedení by schvalovala i většina veřejnosti.

Případ Stodolových je asi k takové diskusi vhodná záminka - má smysl ji vést především nad kauzami, kde by za jiných okolností absolutní trest byl prakticky jistý.

A má smysl o tom debatovat už kvůli vyjasnění a zdůvodnění pozic, ačkoliv nějaké praktické důsledky - vzhledem k českým mezinárodním závazkům - z té diskuse poplynou jen sotva.

Jistě je možné vznášet argument, že zločiny obou manželů se tak vymykají běžným měřítkům, že v jejich případě nemá smysl uvažovat o jakési nápravě.

Na druhou stranu právě okolnosti případu Stodolových - konkrétně 'výkon' jaký v jeho počátečních fázích podala česká policie - dostatečně ilustrují, jak nebezpečné může zavedení absolutního trestu být, k jak osudovým následkům může vést relativní lidská schopnost nebo neschopnost v kombinaci s osudovou vahou absolutního trestu.