Ondřej Štindl analytik BBC

Guardian udělal dobře, když o text vyslovující se k českému vstupu do Evropské unie požádal právě Ludvíka Vaculíka.

Ludvík Vaculík pak udělal dobře, když napsal, co napsal. Na nevelkém prostoru novinového článku se mu totiž podařilo v dost koncentrované podobě předvést českou mutaci ducha doby, způsob, jímž nemálo obyvatel Česka vnímá sama sebe a svět kolem.

Hned v úvodu - pravda s odkazem na dopis jakéhosi čtenáře - připomíná plán likvidace českého národa - který v roce 1940 předložil říšský protektor Von Neurath Adolfovi Hitlerovi.

Nejmenovaný čtenář se podle Vaculíka domnívá, že zmíněný plán teď - pravda za použití jiných metod - spěje k uskutečnění. Ludvík Vaculík v té věci nezaujímá nějaké stanovisko, jen reprodukuje cizí názor.

Nicméně už to, že považuje za nutné ten plán a nacisty vůbec v souvislosti unií připomínat - navíc na ploše tří odstavců-, je svého druhu stanovisko.

Vaculík už sám pokračuje jakýmsi stručným přehledem českých dějin, které vidí jako příběh boje s německou agresí. Vaculík oopisuje, jak Němci v dobách rakouské monarchie soustavně kladli překážky české snaze domoci se v rámci Rakouska rovných práv a jde dál:

"Pokračovali v tom, i poté, co se v roce 1919 stali menšinou v rámci Československa. Poválečný komunismus vlastně vznikl jejich vinou, protože oni zajistili, že o naše osvobození od nacismu se postarali Sověti."

V další části textu se Vaculík snaží najít nějaký nový úkol, který by před sebe měl národ postavit poté, co zápas s Němci - jak píše - "zmizel z programu" - i když Vaculík v tom smyslu vyjadřuje jistou pochybnost.

Tím úkolem by podle něj měl být další zápas - tentokrát s chorobou, kterou Evropa šíří a posiluje. Tou nemocí je podle něj, síla nevolených představitelů nadnárodních korporací, které chtějí dostat národy do jednoho koše, nepřítomnost morálního a myšlenkového základu evropské integrace.

Ludvík Vaculík se ovšem ve svých obavách cítí být osamělý. Většina lidí - především mladí a různí blázni - se podle něj té evropské dekadence nemohou dočkat.

Český spisovatel by ale možná byl příjemně překvapen, kdyby zjistil, kolik krajanů jeho rozpoložení sdílí. Jeho interpretace českých dějin přece odpovídá rozšířené představě Čechů jako "hodných lidiček ve zlém světě", který se k nim staví nepřátelsky, věrolomně nebo alespoň lhostejně.

Zcela v duchu toho sebepojímání Vaculík jaksi mezi řádky bagatelizuje pochybnou zásluhu té části válečné a poválečné generace, která se aktivně zapojila do budování komunismu, a k níž sám patřil - za všechno přece mohou Němci.

Stejně tak odpovídá většinovému místnímu vnímání významu a schopností Čechů i představa, že právě český úkol by mohlo být jakési duchovní ozdravění Evropy. Ne, že by ho nepotřebovala - z čeho ale Vaculík usuzuje, že právě Češi by v něm mohli sehrát nějakou výraznější úlohu?

Je celkem v řádu věcí, že autor příležitostně projevuje značnou nezávislost na faktech - v rámci vysvětlování obav z toho, že Češi budou opět umírat v cizích konfliktech, například zmiňuje válku v Iráku, kterou podle něj vede Evropská unie.

Ludvík Vaculík se během posledních let stal předním českým kritikem masové kultury a dalších projevů trivializace společenského života.

Je proto trochu paradoxní, že zároveň přejímá její intelektuální standardy a marketingové strategie, které za velí zaujmout za každou cenu, nestarat se ucelenost argumentace, fakta, vlastně vůbec o nic.

Ani v tom ovšem jeho dráha není nijak unikátní.