Miloš Rejchrt evangelický farář

Plakát mne sice ujistil o mém právu říkat, co si myslím, leč užití tohoto práva jsem odložil ho na později. Přece kdybych začal sdělovat nahodilým spolucestujícím, co se mi zrovna honí hlavou, obtěžoval bych je.

Právo nebýt obtěžován má zřejmě v prostředcích hromadné dopravy nepsanou přednost před právem říkat, co si myslím.

Poselství plakátu se střetlo s mou zkušeností, že říkat co si myslím, je někdy nutné, většinou ale zbytečné, někdy až neslušné, ba i škodlivé. Ten plakát se mi znelíbil, ač nebyl určen pro mně, ba právě proto.

Nakreslený chlapeček na plakátě drží v ruce dvě jakési plácačky, jedna se slovem "ano" míří vzhůru, druhá se slovem "ne" dolů, asi ten chlapec zvedá buď pravou, nebo levou ruku, čímž zřejmě projevuje svůj názor a říká, co si myslí.

Lepší než naše rodiny a naše školy naše děti nebudou a žádné návodné plakáty je nevychovají

"I děti mají svá práva," stojí psáno nad chlapečkem, takže nemůže být mýlky - ujištění, že máš právo říkat co si myslíš, právo na svůj názor, je určeno dětem.

Zalistoval jsem v slavném Komenského díle "Informatorium školy mateřské". O právech dítěte tam nikde ani slovo, za to ale několik stránek o jedinečnosti dětství, o zvláštní důstojnosti dětí, které jsou "živí obrázkové živého Boha", jichž si "s ostýcháním vážiti máme".

Úcta k dětem, k těmto tajemným nositelům jejich vlastní i naší budoucnosti, však nevylučuje, ba vyžaduje výchovu. Součástí výchovy není jen učit děti mluvit, ale "když se mluviti naučí, velice potřebná věc je učiti je mlčeti".

Mlčení a myšlení spolu úzce souvisí, neboť na rozdíl od nezadatelné důstojnosti každé lidské bytosti není myšlení součástí naší přirozené výbavy. Myslet se učíme, k myšlení vyspíváme a při tom zjišťujeme, že ne každá myšlenka stojí za to, aby byla myšlena, natož vyslovena.

Proto Komenský radí, aby se děti "uvážiti nejprve zvykali, co a jak rozumně promluviti mají. Neb tlampati, co slina k ústům přinese, bláznům náleží, ne těm, z nichž rozumný tvor míti chceme".

Snad autoři plakátu měli dobrý úmysl přispět k nápravě lidských věcí vůbec, výchovy a školství vůbec. Nezdá se ale, že by největším problémem i bylo, že v českách rodinách a školách jsou děti drženy příliš zkrátka a nesmějí se projevit.

Problémem je to, že ve světě dospělých se projevuje málo názorů pevných, podložených, vyargumentovaných , že jen tak tlampáme, v médiích i v politice, plácáme svá ano a ne, jednou nahoru, jednou dolů, nahodilé nápady a emoce oděné do slovy považujeme za myšlenky.

Od koho se mají děti učit opravdu myslet, utvářet si názor na svět a své místo v něm? Od svých rodičů a učitelů především.

Lepší než naše rodiny a naše školy naše děti nebudou a žádné návodné plakáty je nevychovají. V případě plakátu z autobusové zastávky dodávám: bohudíky!