Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Existuje však místo, o němž Amnesty International, stejně jako Člověk v tísni a další renomovaní obhájci všemožných menšin raději mlčí.

Přitom od málokteré tuzemské domácnosti je vzdálené víc než kilometr, finančně jej podporují místní radnice, dospělí se na tam na sebe usmívají.

Na první pohled žádné slzavé údolí: uklizeno, čisto, voňavo. Za okny vzrostlé stromy, pečlivě upravený trávník, vypíglované cestičky. Altánky, klouzačky, houpačky.

"Co děláš budeš jako prase!" - "Hergot dělej, nebo dostaneš!" - "Můžeš mi prosim tě vysvětlit co děláš?!" - V drátěných klecích se vznášejí úsečné, nemilosrdné povely. Postupně přitvrzuje: "Už tě mám fakt plný zuby!" - "Jestli se nezačneš oblíkat nechám tě tady. Sakra slyšels mě!"

Mezitím přicházejí další dospělí, usmívají se na sebe, navzájem se slušně zdraví. Povídají si jako normální lidi: o počasí, o výhodných nákupech, co dávali včera v televizi.

Co chvíli se však tvar jejich obličeje promění k nepoznání a jejich ústa opustí směrem k malému loudalovi další povel, výhrůžka či výsměch: "Tys mě neslyšel!?" - "Chceš abych tě seřezala-seřezal!?" - "Jsi nejpříšernější dítě jaký znám!"

Strávil jsem v šatnách mateřských škol už mnoho hodin, dní a roků. Školky se za uplynulých deset let hodně změnily. Jsou stále moderněji vybavené, paní učitelky stále trpělivější, milejší a ochotnější respektovat lidské zvláštnosti.

Jedno však zůstává stejné: chování rodičů k dětem mezi věšáky a botníky, kam si dospělí mezi třetí a pátou hodinou dopolední pro své potomky přicházejí.

"Nečum a koukej se konečně obout, nebo ti jednu střihnu. Mám toho za celej den dost a nemíním se s tebou otravovat! Chceš abych to řekla večer tátovi, nebo ti mám naflákat hned!?"

I takhle vypadá výchova českých dětí ve školkových šatnách po čtrnácti letech relativně normálních poměrů.

Je třeba přiznat, že oběti tohoto psychoteroru si svých trýznitelů víceméně nevšímají. Plazí se po věšácích, posílají po zemi autíčka, zadumaně vydloubávají plyšákovi oko.

Přesto bych se přimlouval, aby odvážní filmaři, kteří si na sebe v Iráku a jinde připínají miniaturní kamery a mikrofony ve snaze shromáždit důkazy o porušování lidských práv, pro jednou zamířili i do šaten mateřských škol.

Mají čas na rozmyšlenou. Teplé počasí dočasně brání nejhoršímu, dítě oblečené do trenýrek, trička a sandálků přece jen nerozběsní rodiče tolik jako svěřenec v zimní výstroji.

Až se opět přiblíží sezóna rukaviček, šáliček a kulíšků, mají dokumentaristé šanci. Hlavní cena v příštím ročníku festivalu Jeden svět může být jejich.