Petr Fischer analytik BBC

Šéfka odborů rozpočtové a příspěvkové sféry Alena Vránová včera popřela, že by odbory chtěly stávkou dotlačit vládu k tomu, aby kladně rozhodla o druhých půlročních prémiích, pro něž se vžil název čtrnáctý plat.

Stávka podle Vránové proběhne jenom proto, aby se státní zaměstnanci naučili vyjadřovat svou nespokojenost. Jinými slovy: půjde o výchovnou hodinku, trénink či přípravu na mnohem důležitější akce, které prý budou následovat.

Tréninkový charakter dnešní stávky kritizovala Asociace samostatných odborů, které se sice postup vlády také nelíbí, ale nadšení v ní nevyvolává ani bezzubost odborů státního sektoru.

Dnešní stávkový trénink se nikoho nedotkne a za pár dní se na něj nikdo nevzpomene. Ani vláda

Ať už je předák Asociace Bohumír Dufek jakýkoliv, v jednom má zřejmě pravdu. Stávky českých odborářů obvykle vůbec nic nepřinesou, protože se jich prostě nikdo nebojí.

S výjimkou silných železničářů, kteří ovšem mají v rukách mimořádnou zbraň - klíč k železniční síti, ke kolejištím a lokomotivám. Stávkovat se musí umět, tvrdí Dufek, co naplat, na věc se musí tvrdě.

Předseda školských odborů František Dobšík si v souvislosti se stávkou také posteskl nad tím, že zaměstnanci státu, učitelé především, neumějí vládě efektivně říct, co si o ní myslí. Kdyby se něco podobného jako u nás stalo v Itálii, tvrdil Dobšík v tisku, byly by plné ulice rozhořčených lidí.

Dobšík má naprostou pravdu. Kdyby italská vláda vzala státním zaměstnancům slíbené odměny, čímž by srazila jejich průměrné roční příjmy, zadělala by si na pořádný problém, stávku jako Brno. V Česku se bude pouze trénovat, cvičit, jaké to, když se člověk pere o své peníze.

Čím to, že odboráři umějí stávku jenom stínovat? Mají strach o to, že stávkou přijdou o část platu, nebo prostě cítí smrtelně vážnou odpovědnost za obor, který spravují, jako například učitelé, kteří se bojí říct dětem a rodičům ne?

Komická bezzubost českých odborářů má dvě příčiny. Tou hlavní je přetrvávající podvědomý odpor k odborářským akcím, při nichž se vždy vynoří vzpomínka na socialistické šaškování v ROH.

Navíc houfování v ulicích v Česku nikdy nebylo v módě, narozdíl od nadávání v menších uzavřených místnostech, které mají bezpečně silné zdi. Jakoby ani demokracie do ulic nepatřila.

Druhá příčina odborářské neschopnosti k vážné akci je politické prolínání odborářů a parlamentní politiky či přímo politických stran. Vůdce odborářů, který zároveň prosazuje vládní plány v parlamentu, jako tomu je v Česku, jen těžko může připustit použití ostřejších prostředků.

Ale nechme odborářům, co jejich jest, čeho jsou schopni, to dělají. Dnešní stávkový trénink má pro zbytek republiky vlastně ohromnou výhodu. Nikoho se nedotkne a za pár dní se na něj nikdo nevzpomene. Ani vláda.