Pavel Klusák scénárista a hudební kritik

V dobách rané světové sítě to byla známka, že jste nehygieničtí, zbrklí, dobrodružní a pouštíte si do intimních útrob svého computeru bůhvíkoho, aniž byste zachovávali ostražitost, cudnost a sebezáchovný pud.

Dnes už jsme vesměs otupělí. Víme, že stačí vystrčit nos a letmo zakorespondovat, a hned se otevřenými stavidly vloudí do počítače neřízené střely virových dopisů, u nichž pořádně nevíme, stojí-li za nimi lidé, tajemná inteligence bouřících strojů anebo naopak jejich porucha.

Jsme na to už zvyklí, některé dny připadá pět virů na jeden bezpečný, nudný dopis, viry se tváří jako odpovědi na cosi, co jsme po někom chtěli, ale v množství se už nezdají tak děsivé jako pověstný vzkaz "I Love You", který před časem otřásl snad miliony uživatelů.

Z virů se dá i radovat, ale pachuť pochybného úmyslu, který za nimi stojí, se těžko ignoruje

Dnes už i dítě ví, že stačí smazat neotevřený dopis, je to téměř tak jednoduché jako hodit do smetí nafouklý jogurt.

Viry dnes žijí naoko tak samostatně, že za nimi mnohdy ani necítím lidské původce. Jediným člověkem, který je tu jasně označen, jsem já sám. Musím se ptát, kde kdo vyšťoural mou adresu, zvlášť pokud ji nepodstrkuji reklamním a průzkumným dotazníkům výměnou za hrnek či triko.

Je zřejmé, že informace o adrese je smýkána sítí v dobrodružných periperiích. Na mou adresu už dorazil virus z českého ministerstva vnitra i od arcibiskupa, něco přišlo od osoby, která si říká 115493757 a nějaké drobné.

Virem se mi připomněl fotograf Miro Švolík, kterého tímto zdravím, ale hlavně mnozí, s nimiž jsem nikdy neměl co do činění. Spřízněni virem jsme odnedávna s adresou podpora@práce.cz, ta by se mohla časem hodit.

Myslel jsem, že pro potřeby fejetonu si budu muset vymyslet, že mi přišel virus od kohosi, koho jsem léta neviděl a marně na něj sháněl spojení - ale nemusím fabulovat, minulý týden se to stalo. Přirozeně jsem tak začal na e-mailové viry odpovídat, němé vzkazy začal vyměňovat za pozdrav nazpět.

Čekám, kdy dorazí virus se zpáteční adresou někoho opravdu utajeného: Karla Gotta, Nicole Kidman, Jiřího Kajínka. Rozepsal jsem filmový příběh, v němž virus prozradí adresu dodnes žijícího Julia Fučíka zavináč yahoo.com.

Realita však přinesla silnější pointu: včera mi přišel virus ode mě samotného - zhmotnělá mezera mezi mnou a mnou, zvící pětadvaceti kilobytů. Zírám na ni a zkouším domyslet, jakou je tohle zacyklení metaforou.

Z virů se dá i radovat, ale pachuť pochybného úmyslu, který za nimi stojí, se těžko ignoruje. Jakou nákazu vlastně tyhle viry roznášejí? Posilují náš zvyk neotvírat dopisy, u nichž nevíme, co obsahují.

Přitom právě jen takové depeše mohou přinést něco opravdu nového. Nechci se utvrzovat v odmítání snahy o komunikaci. Věrný přesvědčení, že je třeba začít sám od sebe, beru do ruky myš a otvírám neznámou zprávu, kterou jsem poslal sám sobě.