Petr Fischer analytik BBC

Roli státotvorného poslance, který vzdor ideovému přesvědčení dává ve vážné chvíli přednost zájmům republiky, měl tentokrát sehrát poslanec Petr Kott, vyloučený kvůli náklonnosti k pití z ODS.

Svobodovo zranění ale zcela změnilo situaci. Kott se už asi nestane dalším Wagnerem a opoziční strany toho chtějí zcela pragmaticky využít ve svůj prospěch.

Není přece důvod podporovat zákon, o němž šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý řekl, že jím vláda neomluvitelně sahá do kapes občanů a prakticky je okrádá, čemuž komunisté souhlasně přikyvovali.

Kdyby vládní strany přísně oddělily svou reformu od splnění smluvní povinnosti vůči unii, měly by teď o starost méně

Víkendové poněkud hysterické výzvy premiéra a ministra financí, kteří v KSČM a ODS morálním nátlakem vyvolávají poslední zbytky odpovědnosti za stát, na tom nemohly nic změnit.

Premiér a ministr financí totiž neberou do úvahy jednu důležitou věc. Zákon o DPH není jen euronovelou, není to jen technická norma, kterou Česko potřebuje, aby mohlo hladce vyklouznout do unijního systému.

Zákon je i důležitým reformním zákonem, jehož prostřednictvím chce vláda získat potřebné desítky miliard korun na úlevy pro rodiny a podnikatele. A právě toto nešťastné spojení dělá z radikálně odmítavého přístupu opozice lehce pochopitelný logický krok.

Proč by například ODS, která tvrdí, že je pro Evropu, i kdyby chtěla pomoci při bezproblémovém vstupu do unie, měla pomáhat i s reformou svého hlavního ideového nepřítele?

Apelovat v této souvislosti na státotvorný cit opozice je totéž co politické vydírání, o to hůř, že jej rámuje nepříjemná nehoda ministra zahraničí. Každá tvrdě bojující opozice, ať už by v ní byl kdokoliv, by neměla podstatný důvod chovat se jinak.

Koalice zavařila sobě i České republice tím, že se až příliš dlouho nemohla dohodnout na změnách DPH. A když se na nich dohodla, spojila svou reformní politiku s důležitým harmonizačním zákonem, aniž by si dělala hlavu s tím, že její křehkou stojedničku může kdykoliv ohrozit náhoda - nehoda, nemoc, nebo třeba schválnost či rozmar prezidenta.

Kdyby vládní strany přísně oddělily svou reformu od splnění smluvní povinnosti vůči unii, měly by teď o starost méně.

Prezident Václav Klaus by těžko mohl shodit ze stolu zákon o DPH, který by kopíroval příslušné pasáže přístupové smlouvy, pod níž v Soluni hrdě připojil suverénně největší podpis ze všech českých politiků.

Konečně není právě toto řešení, jež teď se zpožděním navrhuje lidovecký předseda Miroslav Kalousek, který ovšem spojení obou vrstev zákona dříve intenzivně prosazoval.

Vážná situace, do níž se vláda dostala, je jen dalším důkazem malé politické prozíravosti premiéra a jeho koalice. Je to důkaz o tom, že slova strategie a taktika jsou v koaličním táboře vzácností, protože politika se tu dělá tak říkajíc na koleně.

Ale nakonec je to i potvrzení toho, že prezident Václav Klaus definitivně překročil hranice, které si při nástupu do funkce sám vymezil. Je prezidentem skutečně mimořádně aktivním, ale také - bohužel - stranicky aktivistickým.