Ondřej Štindl analytik BBC

Na druhou stranu je možné to chápat jako projev přízně osudu, když ty nejzávažnější politické problémy země působí v kontextu globálního nepokoje malicherně. Projevme mu tedy vděk tím, že si jich zase budeme všímat.

Vláda Vladimíra Špidly tento týden podruhé zažila nedobrovolný odchod jednoho ze svých členů. Totožnost držitele černé kuličky nebyla nikterak překvapivá, stala se jím ministryně zdravotnictví Marie Součková.

Její návrh reformy zdravotnictví - napsaný velmi povšechně - zřejmě předsedovi vlády připadal jako věc natolik formální, že ani nevyčkal, než kabinet nad textem vyřkne definitivní ortel.

Jenomže každý politik, který je nadán minimální schopností analýzy a na jeho kariéře mu alespoň trochu záleží, se funkci ministra zdravotnictví raději vyhne

Funkce ministra zdravotnictví české vlády je svým způsobem prokletá. Jeho úkolem je udělat to, po čem všichni volají - tedy reformu zdravotnictví, s jehož fungováním není spokojen prakticky nikdo.

Lékaři a zdravotnický personál, kteří se cítí být nedostatečně ohodnoceni, zřizovatelé nemocnic, které provoz systému stojí veliké peníze, a někdy i pacienti.

Problém ovšem je, že tady ta shoda končí. Pokud jednou v Česku dojde na nějakou skutečnou reformu zdravotnictví, nebudou se moci všechny skupiny po jejím provedení cítit vítězně.

Nepříliš šťastná epizoda

Každý ministr zdravotnictví na tohle po čase přijde, což ho nakonec dovede k lavírování mezi jejich požadavky s ohledem na vlastní přežití. Ta naděje se stejně téměř vždy ukáže jako iluzorní.

V případě Marie Součkové dost možná sehrálo roli - kromě často zmiňovaného a zjevného nedostatku schopnosti veřejně komunikovat - i to, že reálná situace v resortu čím dál očividněji volá po zásazích, které by byly v rozporu s předvolebními sliby ČSSD a těžko by hledaly podporu u některých členů sociálně demokratického klubu.

Možná si Vladimír Špidla řekl, že si další poprask ve své rozklížené partaji raději odpustí.

Působení Marie Součkové v čele ministerstva zdravotnictví je možné považovat za jednu z řady nepříliš šťastných epizod jednoho fádním způsobem se vyvíjejícího příběhu. Po ní budou jistě následovat další, nedá se čekat, že by byly o moc šťastnější.

Úkol, který stojí před českým ministrem zdravotnictví, totiž vyžaduje jednak širší politickou podporu a také ministra, který bude schopný nejen odborně, ale především politicky.

Jenomže každý politik, který je nadán minimální schopností analýzy a na jeho kariéře mu alespoň trochu záleží, se funkci ministra zdravotnictví raději vyhne.

Komunistická minulost

Na Pražském hradě přebíral funkci Marie Součkové Josef Kubiniy. V předvečer té ceremonie vyjádřil prezident Václav Klaus nespokojenost a údiv nad tím, že novým členem vlády se má stát někdejší držitel průkazu komunistické strany Československa.

Jediné okamžiky, kdy o ni projeví jakýsi záchvěv zájmu, nastávají tehdy, kdy je minulost možné využít k nějakému - někdy spíš jen efektnímu než vážně myšlenému - útoku, k naplnění potřeby vypadat v daném okamžiku trochu mravněji

Především ten údiv pramenil z toho, že i kvůli členství v totalitní KSČ Senát odmítl prezidentova kandidáta do Ústavního soudu Milana Gavlase.

V souvislosti s Gavlasovou kandidaturou se zas někteří senátoři podivovali, že prezident navrhuje do Ústavního soudu někdejšího komunistu, ačkoliv se nedlouho předtím kriticky vyjadřoval k výběru prvního českého člena Evropské komise Pavla Teličky - rovněž bývalého člena KSČ.

Těžko si představit lepší ilustraci toho, jak značná část současné české politiky - s pochopitelnou výjimkou KSČM - přistupuje k totalitní minulosti.

Jediné okamžiky, kdy o ni projeví jakýsi záchvěv zájmu, nastávají tehdy, kdy je minulost možné využít k nějakému - někdy spíš jen efektnímu než vážně myšlenému - útoku, k naplnění potřeby vypadat v daném okamžiku trochu mravněji.

Zároveň si jsou téměř všichni vědomi, jak daleko je to takzvané vyrovnávání se s minulostí za horizontem zájmu rozhodující masy voličů.

Tak daleko, že se v téhle souvislosti není třeba zatěžovat nějakou starostí o konsekventnost vlastních postojů - ať už jde o vztah k bývalým členům komunistické strany, nebo o to - jak tomu je v prezidentově případě -, zda náhlý zájem o totalitní angažmá politického protivníka není v protikladu ke Klausově analýze přežívání české společnosti v době normalizace.

Roztomilá výměna

Při jmenování nového ministra zdravotnictví došlo také ke svým způsobem roztomilé výměně mezi Václavem Klausem a Josefem Kubinyim.

Prezident ministrovi naznačil, s jakým programem by měl svůj úřad vykonávat, ministr odvětil, že takové kroky bude hlava státu moci očekávat až od nějakého dalšího správce zdravotnického resortu.

Copak si asi při čtení zpráv o průběhu hradní ceremonie ten příští ministr říkal? A jak se cítil možný příští premiér - předseda ODS Mirek Topolánek?

Občanští demokraté jistě na jednu stranu mohou mít radost z toho, jak prezident současné koaliční vládě zatápí. A s prezidentovým vetem zákona o DPH spor mezi Hradem a Strakovou akademií skutečně dosáhl nové kvalitativní úrovně.

Prezident na vládu zaútočil tam, kde je nejvíce zranitelná a kde jeho útok může protivníkovi způsobit největší ztráty.

Sobotní premiérův apel na opoziční poslance, aby se v zájmu vlasti přestali ohlížet na vlastní koryta, jen dosvědčuje, že prezident koalici zatlačil do kouta, z nějž - zdá se - není úniku.

Agilní prezident

Agilní prezidentova politika přináší výsledky - Václav Klaus je schopen domácí politiku ovlivňovat přinejmenším stejně efektivně jako Václav Havel. Klausovo předvolební vyjádření, že nebude prezidentem aktivistickým ale aktivním, se ukazuje jako efektní, ale nepříliš obsažná slovní hříčka.

Případný kabinet s většinou ODS ovšem vůči nátlaku ze strany prezidenta bude bezmocnější než současná vláda

Cílem Václava Klause jako by bylo český politický systém "poprezidentštit", jak to jen jde. Z toho ovšem současné vedení jeho domovské strany může mít jen těžko radost.

Dá se čekat, že Klausův zájem vstupovat do vládních záležitostí po možném vystřídání vládní garnitury nepoleví - spíš naopak.

Případný kabinet s většinou ODS ovšem vůči nátlaku ze strany prezidenta bude bezmocnější než současná vláda.

U stran současné koalice se předpokládá, že se proti Václavu Klausovi budou stavět. U ODS je to samozřejmě jinak, případný střet s Hradem by pro ni znamenal značné problémy - narozdíl od prezidenta, který by si ho mohl klidně dovolit.

Jeho politická základna daleko přesahuje skupinu voličů ODS, těší se respektu zemanovského křídla ČSSD, je relativně vstřícně vnímán komunisty, za svého ho považují i stoupenci různých populistických formací.

Když předloni občanští demokraté ohlásili Klausovou prezidentskou kandidaturu, vnímali to mnozí jako projev snahy se otce zakladatele nějakým důstojným způsobem zbavit.

Bylo by docela paradoxní, kdyby Václav Klaus mohl po příštích volbách začít fungovat jako neoficiální premiér, který se může těšit z těch příjemnějších atributů vládní moci, přičemž svízele ponese někdo jiný.