Miroslav Petříček filozof

Přijdeme třeba na úřad a na dveřích spatříme nápis: "Odbor pro restrukturalizaci a optimalizaci lidských zdrojů". Položíme-li si v duchu otázku, nejde-li vlastně o zahajovací komisi, která je současně i komisí likvidační, zcela jistě zveličujeme. A vidíme obry, kde jsou jenom trpaslíci, zbytečně trpíme, neboť jsme se stali obětí chorobné podezíravosti.

Přehánět se zkrátka nemá. Spíše bychom se měli snažit, abychom věci viděli ve správných proporcích, jak se říká, nevytrhovali je ze souvislostí a vůbec se vyhýbali nadsázce.

Přehánění a zveličování je zvětšovací sklo, jehož pomocí je možné proniknout dál než chladnou analýzou

Otázka ovšem je, které proporce jsou ty správné.

Například filatelista bez lupy a mikrobiolog bez mikroskopu neuvidí nic z toho, co vidět potřebují. Dalo by se jistě namítnout, že přístroje pouze zvětšují, ale nezveličují. To je sice pravda, ale co když platí i opačně, že přehánění nezkresluje, že jenom zvětšuje a dotahuje linie, které by se jinak ztratily pod rozlišovací schopností prostého oka.

Kresleným vtipům, které komentují novinové zpravodajství, se smějeme právě proto, že obrazem i slovem přehánějí, aniž to znamená, že zkreslují anebo že ukazují něco, co není.

Mikroskop odhaluje život v kapce vody a podobně i nadsázka dokáže objevit zvěrstvo v jediné úřední větě.

Přehánění a zveličování je zvětšovací sklo, jehož pomocí je možné proniknout dál než chladnou analýzou, protože domýšlí a dotahuje do konce zatím jen nesmělé pokusy trpaslíků stát se obry.

Pozoruje pilnou práci odborníků v odboru pro optimalizaci lidských zdrojů, kteří navrhují výkazy, evaluace, koeficienty a navzájem se připomínkují. A najednou tento drobnohled ukazuje, jak se z těchto nevinných úředních akcí stává nové kladivo na čarodějnice.

Jindy se zase zaměří na prodejce různých ozdobných čepic v turistických centrech velkoměst a zviditelní neviditelnou ruku nevkusu, která nám sází na hlavy šaškovské rolničky a volské rohy. A město je rázem plné šílenců: tváří se sice vesele, baví se a vůbec jsou milí, ale jakmile se nám jednou vyjeví v proporcích narovnaných přeháněním, těžko se zbavujeme nevysvětlitelné sklíčenosti.

Přehánění je tedy nejen přijatelné, nýbrž je dokonce nezbytné.

Dávno už totiž nežijeme ve světě, který je na míru lidského oka. Zvětšovací skla potřebujeme nejen na úřadech a v ulicích, ale vlastně všude. Pro fyziku je rozměr jednoho milimetru příliš velký; technologie, která organizuje společnost, se z toho poučila a skrývá se v detailech.

Bojujeme proti příliš vysokým daním a pak si ani nevšimneme toho, že o peníze přicházíme spíše bezpočtem miniaturních poplatků a drobných přirážek k přirážkám či pravidelným splácením malých splátek. Je přeháněním tvrdit, že slevy nás ožebračují, protože bez nich bychom kupovali jenom to, co potřebujeme a co se nám líbí?

Smutná pravda je ovšem ta, že nadsázka nemoc mírní, pomáhá ji snášet, ale vyléčit ji nedokáže. Je třeba zacházet s ní opatrně; kdybychom totiž přeháněli příliš, možná bychom se z té hrůzy docela pomátli a začali připomínkovat i sádrové trpaslíky.