Břetislav Rychlík herec a režisér

Ty tam měl provrtané od podzimu loňského roku, kdy nějak spal v příkopě a vybrčkoval na silnici rovnou pod kola automobilu, jehož řidič, co už mohl dělat.

Tak měl soused zrůdně vyhlížející kovovou hrazdu prostrčenou skrz naskrz nohou a na jedné straně trčící výrazně z nohy, jako by byla nachystaná pro malé sokolíky a jejich prostná, ještě měl neviditelně dráty omotané koleno. Hrazdu má tedy pryč, dráty zatím zůstaly.

Já jsem skromně přišel o malý plíšek, šroubky a drátek v ruce, což jsem pyšně nosil po jakési drobné operaci před rokem a půl jako následek Juliánčiny oslavy šestých narozenin v aquaparku.

Tito lidé neskočí na prázdné a falešné řeči a sliby, nečekají od nikoho, že je spasí, ví celá léta, že se musí postarat o sebe sami

Takže zatímco naši příbuzní v sytém jarním vzduchu nořili své rýče a ruce do hlíny zahrádek, my se sousedem jsme v rámci rehabilitace koštovali výsledky loňských darů země a přemítali.

Je zvláštní, jak se rodové geny vyvíjejí navzdory, natruc a nečekaně.

Můj děda v třicátých letech minulého století udělal vlastníma rukama z křižovatky tří lesních cest kvetoucí zahradu kolem srubu, který si postavil tři kilometry za Javorníkem ve Filipově údolí.

Do kostela moc nenachodil, ještě v devadesáti pěti letech tvrdil, že jeho bůh je, když se rýpe v té zemi.

Táta si pořídil malý vinohrádek, akorát pro vlastní spotřebu. Co se pomatuju, měli jsme dlouho kousky políček.

Děda ještě podnikavě pronajímal sádky s meruňkama, příznačně nazývanýma marhule, nebo s jabkama či trnkama.

Když jsem byl u něho, trnul jsem hrůzou, jak mě bude nečekaně, třeba ve čtyři ráno budit, jak povlečeme každý jednu káru na vzdálené nádraží, někde na Slovensku vystoupíme z vlaku a děda bude neuvěřitelným tempem, byl mistrem kominickým, celý den šplhat ze stromu na strom a otrhávat ovoce z pronajatých stromů.

Svačinu měl vzorně nachystanou, většinou nasmažil řízky a vložil je mezi dva chleby. Po skončení akce přikryl kýble s ovocem kusy plátna, ovázal je špagátem a následovala cesta s károu na vlak.

Děda šel vždycky pár kroků přede mnou a nadával mi do holomků. Když jsme pozdě odpoledne vytlačili sběr do kopců za Javorníkem, propustil mě se slovy:

"Teď se pakuj, kam chceš, mládenče z pece ohnivé."

Já jsem se měl vypravovat zcela zničený na dobrodružné pubertální tahy s klukama někam za ženskýma.

A děda omýval meruňky, loupal je na poloviny, z těch tvrdších zavařoval kompoty, z měkčích a potlučených vyráběl marmelády úchvatné chuti.

To jsem měl rád. Ale všecko to hospodaření, hrabání se v zemi, roční koloběh prací, tu tvrdost a neústupnost, to jsem nesnášel, až nenáviděl.

A dnes si přitom myslím, že lidi se vztahem k půdě jsou tou tichou kontinuitou odpovědnosti za dědictví předků, jak říká básník Zdeněk Rotrekl.

Pozoruji to na různých svých příbuzných na dědinách. To se projevuje ve všem. Od výchovy děcek po naprosto uvážlivé pohledy na svět, společnost i politiku.

Tito lidé neskočí na prázdné a falešné řeči a sliby, nečekají od nikoho, že je spasí, ví celá léta, že se musí postarat o sebe sami. To není málo.