Tereza Brdečková filmová kritička

Ovšem ve světě politiky tohle neplatí. Většinou tam nejde o smysl, ale prostě o to, kdo vyhraje.

V následujících dnech a měsících mají vláda a Parlament schvalovat Zákon o Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie - normu, pro kterou média vytvořila ostudnou přezdívku Peníze pro filmaře.

Nejsou to ale peníze na kabriolety, recepce a festivaly. Jde o fond, který má zajistit české audiovizi rozumný systém.

Producent Čestmír Kopecký před časem zastavil vlastní chalupu, aby mohl realizovat Nudu v Brně. Není to zábavné, spíš trapné. Protože český film za patnáct let dokázal, že je životaschopnější než většina kinematografií v Evropě. Je levnější a přitom jsme jednou z mála zemí, kde diváci preferují domácí filmy před americkými.

Mladí čeští producenti u nikoho nežebrají a nemyslí si, že by je měl podporovat stát. Chtějí prostě jen standardní evropský zákon, aby mohli v Unii konkurovat. Ostatně opravdu bohatých lidí, tak jak si je veřejnost představuje, je u českého filmu sotva dvacet.

Trvalo dvanáct let, než se návrh zákona vybrousil do podoby jakž takž přijatelné pro všechny - a nezbývá než doufat, že nakonec projde. Je střižen podle evropských norem a nezatěžuje občany ani státní kasu.

Do fondu by měl zákon přivést tři sta milionů korun ročně, což by nahradilo současný vysychající zdroj: dnes fond živoří ze ztenčujícího se výnosu z práv na staré české filmy.

Těch tři sta milionů má podpořit vznik přibližně patnácti českých filmů ročně a zajistit jeho propagaci v cizině. Má také pomáhat kvalitní dokumentaristice a animaci, a podpořit distribuci domácí i zahraniční produkce, která na omezeném českém prostoru nemůže fungovat tržně.

Český film by tak mimo jiné přestal záviset na rozmarech vrchnosti České televize, bez níž je dnes nemožné jakýkoliv projekt dotáhnout.

Těch tři sta milionů má do fondu plynout ze tří zdrojů: z odvodu ze vstupenek, z tříprocentní daně z výroby kazet, dvd a dalších nosičů a především z tříprocentního odvodu z reklamy a teleshoppingu.

Odpůrci zákona namítají, že takový systém představuje dvojí zdanění. Bude jistě obtížné přesvědčit zejména komerční televize o tom, že zákon není namířen proti nim. Podpořený film může přece klidně hrát třeba Nova a vydělá na tom.

Při nastávající daňové zátěži jistě nikdo nemůže mít radost z toho, že platí. Ale jak to řešit? Ponechat český film volnému trhu nelze a zatížit přímo státní rozpočet nemá smysl ani šanci.

Smyslem návrhu je proto logicky zajistit cirkulaci peněz přímo uvnitř audiovizuálního systému. Přesto vůbec není jisté, že návrh projde.

Co vlastně vláda a parlament chtějí? Podpora kultury ze státních zdrojů se jim nelíbí, ale zákon přivádějící peníze ze soukromých zdrojů naráží na odpor podnikatelů. Je z toho cesta ven?

Nikoho se dnes nemusíme ptát, zda chceme, aby prosperoval český film. Odpovídají na to sami diváci svým zájmem. Jistě, každá daň navíc je špatná a nestandardní.

Všimněme si ale, že poslanci bez problémů dotují desítkami milionů ze státního rozpočtu filmové festivaly. Je to pěkné, ale co je na tom standardního?

Český film snad neměl prvních pár let po převratu morální právo o cokoliv žádat, protože v letech normalizace předváděl většinou samé otřesnosti. Dnes to právo má, protože na velmi omezeném prostoru vytváří hodnoty.

Zákon o Fondu tu bude pro nás všechny, už proto, že kvalita a úspěch filmu v cizině je reklama pro celou republiku - což se třeba ve Skandinávii obecně ví.

Ovšem být hodný asi nestačí. Chce to vládu, poslance a asi i veřejnost přesvědčit, že takzvaní filmaři od nich nechtějí na rozdíl od jiných peníze, nýbrž rozumnou zákonnou normu. Snad se to podaří.