BBCCzech

Ještě donedávna si koaliční síly v Iráku a politici, kteří své země vedli do konfliktu, libovali, že se navzdory dílčím neúspěchům podařilo odvrátit pesimistické scénáře válečného vývoje.

Poslední týdny ale jako by naznačovaly, že všechny obavy z bojů v ulicích měst či z exodu uprchlíků, se začínají naplňovat - jenom s ročním zpožděním.

Podle některých analytiků ale vnitřní konflikt v Iráku dřímal po celou dobu a za to, že vyplaval na povrch, prý můžou chyby, které už na začátku udělaly koaliční síly, zvlášť Američané.

Američané vtrhli do Iráku s nadějí, že je místní lidé z úlevy nad osvobozením zasypou květinami a vděkem.

Jak ale naznačuje bývalá česká velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková v knize předválečných a válečných postřehů, vydané tento týden, byla to naivní představa.

I proto, že americké tajné služby shazovaly Iráčanům letáky s výzvou, aby ať se děje, co se děje, zůstali doma.

Koaliční vojáci tak prosvištěli zemí prakticky bez povšimnutí. Důvody nedůvěry místních lidí rozebírá arabista Jaroslav Bureš:

"Iráčani byli zcela odříznuti od informačních zdrojů, byli zpracováváni každodenní propagandou, byli sledováni. Stát v důsledku sankcí dostal neomezenou moc přerozdělovat zahraniční pomoc, kromě kurdských oblastí, a v důsledku toho dostal kontrolu nad obyvatelstvem, které si podřídil."

Dalším důvodem jsou podle Bureše konspirační zprávy, které se v Iráku šíří a jež hovoří o tom, že Američané nemají dobré úmysly a že jejich osvobozenecká mise je vedena v zájmu změny poměru sil v regionu ve prospěch Izraele, tedy v likvidaci jednoho arabského frontového státu.

"Svou roli hraje i to, že americké ropné monopoly se snaží uříznout si z koláče, který byl dřív přerozdělen ve prospěch Rusů, Francouzů, Číňanů a Kanaďanů," domnívá se Bureš.

Všeobecně se soudí, že Spojené státy výborně připravily vojenskou operaci, jenže zanedbaly fázi obnovy země.

Podle Hybáškové ale plán na rekonstrukci Iráku pod taktovkou arabistů z celého světa ležel na stole už v polovině roku 2002. Jenom nedostal příležitost, jako ji nedostal první správce země, generál Frank Garner.

Podobnou zkušenost si z Iráku odnesla i bývalá česká zástupkyně při civilní správě Janina Hřebíčková, kterou jsem zastihl v jedné z pražských restaurací:

"Poprvé jsem do Bagdádu přijela 1. května, to ještě šéfoval misi ORHA, Organizaci pro rekonstrukci Iráku, generál Garner a měl tam skupinu lidí, která měla docela dobře vypracovaný plán, ale jen na první tři měsíce."

Hřebíčková z Iráku odjela, a když se v polovině června vrátila, tak už byl generál Garner odvolán a na jeho místo zaujímal administrátor Paul Bremer.

"První čtyři měsíce Američané a spolu s nimi celá koalice a ti Iráčané, kteří chtěli vybudovat něco pozitivního a konstruktivního, ztratili. Po oněch čtyřech měsících se na to 'tak trochu' přišlo, ale Spojené státy to nechtěli dát znát. Začal se připravovat plán State Departementu a řekla bych, že až někdy koncem září se celá strktura a celé to myšlení změnilo."

Jak Hřebíčková naznačuje, změna nastala teprve tehdy, když na dění v Iráku začalo mít větší vliv ministerstvo zahraničí než Pentagon.

Jenže během té počáteční fáze se rozmohla všeobecná anarchie. A pokud ještě po sankcích a zákrocích brutálního režimu zbyla nějaká infrastruktura, pak ji Iráčané ukradli a všechno se muselo stavět znova.

Američany ale podle Hřebíčkové částečně omlouvá, že museli vlastně budovat celý stát, a tak se prý všechno uhlídat nedalo:

"Bylo dost práce s tím, aby se vybudovala občanská samospráva a aby se ve všech osmnácti provinciích vybudoval alespoň nějaký systém na místních zastupitelstvech, aby se vybudoval síť nevládních organizací, síť oraganizací pro lidská práva, aby se zrekonstruovaly a vybudovaly nemocnice. Zkrátka těch úkolů byla taková spousta, že pro jeden unikal ten druhý."

Jak tvrdí někteří odborníci, Washington byl a je přezíravý - ať už vůči Iráčanům, tak podle Hybáškové i vůči vlastním spojencům - jako byla i Česká republika.

Podle generála Petra Pavla, který byl styčným důstojníkem ČR na velitelství amerických sil v Kataru, to ale vyplývalo z charakteru operace:

"Bylo to dáno i naší formou účasti. Zatímco některé státy se účastnily operace Irácká svoboda, tak my jsem se účástnili až operace pod hlavičkou Enduring Freedom, tedy s trochu jiným mandátem," říká Petr Pavel.

"Navíc náš prapor byl začleněn do uskupení, jež mělo název Consequence Management, tedy byl určen k odstraňování následků a jako takový byl pod velením velitelství námořní pěchoty. I z těchto důvodů byl přístup k informacím poněkud diferncovaný," vysvětluje generál Pavel a doplňuje:

"Neřekl bych, že diskriminační, ale na bázi, které oni říkají Need to know, tedy přísně podle potřeby."

"Řekl bych, že tak 60 procent obyvatelstva očekávalo osvobození, novou vládu a rychlý odchod amerických jednotek. Většina opozičních sil odchod Američanů očekávala. Šíitové byli pro americkou účast do voleb, sunité požadovali okamžitý odchod ze země," míni arabista Jaroslav Bureš.

To se nenaplnilo. Je za současné situace možné, aby jednotky odešly, aby se uspořádaly volby? Jsou Iráčané vůbec schopni si sami vládnout?

"Myslím si, že v případě uspořádání svobodných voleb zvítězí proislámské síly. Podle posledních průzkumů veřejného mínění vychází najevo, že Iráčané si přejí autoritativnější typ vlády, že věří muslimským vůdcům, nikoli prozatimní vládě či komukoli, kdo bude třeba jen částečně spojen s okupačními silami," říká Jaroslav Bureš.

V tom spatřuje Jaroslav Bureš velký problém. Domnívá se, že pokud budou volby organizovány okupačními silami, nebude jejich výsledky velká část opozice akceptovat, nebo je bude akceptovat je částečně.

"Tím se předjímá další možnost vypuknutí bojů, které stanoví skutečný poměr sil v Iráku. V této době hlavně akademické kruhy v Americe už hovoří o tom, že by měli Američané kalkulovat s nějakou formou islámské demokracie," uzavírá Bureš.