Petr Fischer analytik BBC

Je to výsledek usilovné roční práce na řešení problému, který sám prezident při nástupu do funkce označil za jeden z nejdůležitějších. Prezident to považuje za dostatečný důkaz vlastního plného nasazení, Senát naopak prezidenta kárá za liknavost a podcenění situace.

Jak už to bývá chyba je na obou stranách, a to nejen v jisté minulé předpojatosti, ale především v představách o fungování ústavního systému, o komunikaci mezi Senátem a prezidentem.

Hrad preferuje formalistické schéma, Senát by raději dopředu konzultoval a diskutoval, aby se zabránilo zbytečným průtahům.

Spory se Senátem a vzájemná uraženost jsou zřejmě jen důsledkem nepřipravenosti a malé produktivity prezidentova týmu

Reakce prezidentových mluvčích, ať už jím je šéf tiskového Petr Hájek nebo kancléř Jiří Weigl, jenom potvrdila, jaké představy o ústavních mechanismech na Hradě panují. Jakoby každá prezidentova nominace byla dopředu zajištěna tím, že je vybrán odborník s tituly a pak samozřejmě tím, že ho vybrala autorita prezidenta.

Oba faktory nelze přehlédnout, ale Senát má plné právo, dokonce musí zohlednit i další okolnosti, tím nejhlavnějším je důvěryhodnost. Ústavní soudce není jen úředník, či vykonavatel ústavního práva, je to i jistý symbol či záruka státnosti, a tak je k němu třeba přistupovat.

Usiluje-li o místo ústavního soudce člověk, který byl přes dvacet let aktivním komunistou a ještě na téma komunismu v Senátu rétoricky flirtuje, není divu, že se senátorům nechce takovou postavu instalovat do tak významného postu.

Prezident je tu dokonce názorově velmi nedůsledný. Když se veřejně propírala nominace Pavla Teličky na post evropského komisaře, vyjádřil o komunistické minulosti lidí kandidujících na vysoké posty jisté pochybnosti.

V zápětí podobně společensky stigmatizovanou postavu, lze-li v tolerantní české společnosti vůbec takový obrat použít, nominuje na ústavního soudce.

Je snad post ústavního soudce pro Českou republiku méně významný než eurokomisař? Nebo jsou na domácí půdě jiná měřítka než v cizině?

Prezident se dušuje, že dělá co může, a při pohledu na jeho nabytý program a šíři záběru není důvod mu to nevěřit. Ale na skandální nefunkčnosti Ústavního soudu to nic nemění.

Vysvětlení, proč se jmenování nedaří, je několik: buď prezident nemá dostatečně kvalitní a aktivní tým, který mu kandidáty doporučuje (upřímně řečeno, patnáct nominací, z toho jedna opakovaná není na rok zase tolik), nebo se soustředí na příliš úzký okruh adeptů, anebo prostě na funkčnosti Ústavního soudu nemá zájem, když nechal věci lehkomyslně dojít tak daleko, že soud nemůže pracovat.

Třetí vysvětlení lze odmítnout co by nepodloženou spekulaci, i když nepřímých indicií svědčících o nepříliš kladném vztahu politika Václava Klause, tedy nikoli prezidenta, k Ústavnímu soudu by se v minulosti dalo najít hodně.

Zbývá tedy zádrhel v procesu výběru. Dobrých právníků a soudců s respektovanou životní zkušeností je v Česku jistě dost.

A rok je dostatečně dlouhá doba na to, aby si prezidentská kancelář, prezidentovi poradci i prezident sám dostatečně zmapovali situaci a odcházející soudce podle potřeby včas nahradili. Nemluvě o tom, že zodpovědný a zkušený politik leccos předvídá už v době, kdy o nejvyšší funkci ve státě usiluje.

Někde tady se stala chyba, která vedla k malé ústavní krizi. Spory se Senátem a vzájemná uraženost jsou zřejmě jen důsledkem nepřipravenosti a malé produktivity prezidentova týmu.

I když v nejbližších dnech může prezident Klaus snadno přesvědčit o opaku. Soud i celá společnost by to potřebovaly.