Jiří Dědeček básník a písničkář

Zděšen sice jsem, ale jen z principu, protože já osobně se jinak nemám čeho bát. Já svou kartu používám zřídka.

Naposledy a vlastně i poprvé to bylo před mnoha lety, když jsem ještě pobýval v Dijonu. Obdržel jsem ji společně s hromadou jiných francouzských dokumentů, a protože jsem skoro u žádného nevěděl, co s ním, neznepokojoval jsem se ani tou barevnou kartičkou.

Už dříve jsem si sice všiml, že někteří moji spoluobčané občas přistupují ke zdi, do níž škvírou vsunou kousek plastu a potom za mumlání magických zaklínadel odtamtud vytahují peníze. Fascinovalo mě to.

Náhle jsem chápal, proč jedním z důvodů slavného volebního vítězství Nelsona Mandely byl slib, že po volbách polezou peníze ze zdi všem, i chudým Jihoafričanům. Ale copak Afrika, říkal jsem si, tam čaruje každý druhý odmala. Já bych si na nic podobného netroufal, já žádné magické schopnosti nemám.

Jednou mě kamarádi kouzelníci učili virgulí hledat vodu, ale mně virgule nereagovala, ani když jsem stál přímo na betonovém deklu studny. Neodvážil jsem se tedy zprvu vůbec doufat v to kouzlo se zdí a bankovkami, a byl jsem vděčný osudu, že mi je nakonec přece dopřál.

Ano, vážím si toho, ale zbytečně své náhle schopnosti nezneužívám - jednou dvakrát jsem si vyzkoušel, co dovedu, tak proč dál tahat štěstí za nohu.

Jeden můj přítel, který se zabývá vývojem a aplikací softwaru v nejrůznějších evropských bankách, mi vyprávěl, že když nejmenovaná francouzská banka otevírala síť svých bankomatů v Polsku, došlo ke zdržení kvůli nějakým nečekaným komplikacím. Softwarovým odborníkům a bance hrozila blamáž, pokud slibované bankomaty nebudou spuštěny včas.

A protože něco takového si nemůže dovolit žádná slušná banka, o Lyonském Kreditu ani nemluvě, bylo rozhodnuto, že bankomaty budou první den fungovat jenom "jako". Klienti tedy důvěřivě přistupovali, zasouvali magický kousek plastu do zdi a ťukali své osobní kódy.

Peníze jim nakonec vylezly, přestože přístroje se do provozu uvést nepodařilo. Všechno se jednoduše vyřešilo živým člověkem - z druhé strany bankomatu (tam, co není vidět a co se válejí ty hromady peněz) usedla hbitá paní pokladní a žádanou sumu zákazníkovi bankovku po bankovce prostrkala.

Musela ale být docela tiše, aby nevzbudila podezření.

Někdy mám dojem, že tam sedí pořád. A že pracuje s mými penězi v můj neprospěch, aniž bych zasouval kartu a mačkal ty její PINy. A teď nemám na mysli žádné takzvané bankovní tunely, v jejichž tmách se ztratilo už tolik miliard; mně to nevadí, já jsem rád, když mám co splácet, jinak bych si připadal jako občan nevyužitý.

Chci jenom říci, že mnohem víc než nějakých upachtěných zlodějíčků zvenčí, byť měli nejmodernější nářadíčko, se bojím těch, kteří sedí právě tam někde uvnitř.

Těch, kteří například dovedou zařídit, že převod z konta na konto mezi dvěma bankovními domy stojícími naproti sobě přes ulici může trvat týden i déle. Kdyby mi tak něco řekl, kde celou tu dobu toulají…