Ljuba Václavová filmová režisérka

Poměr českých dětí žijících v rodině vůči dětem žijícím v ústavu je nenormální. Civilizovaný svět dětské ústavy ruší, neboť se řídí jasným poznáním, že dítě patří jen a jen do rodiny. Náš stát naopak ústavy zdokonaluje a staví nové.

Většina odpovědných úředníků neumí pomáhat rodinám, které se dostaly do problémů, nedělají nic zásadního pro to, aby dítě nemuselo rodinu opustit.

Nepodporují ani pěstounské rodiny, které opuštěné děti přijmou k sobě. Úředníci neumějí vyhledávat nové pěstouny, nevytvářejí podmínky pro malé rodinné domovy, které vedou manželské dvojice.

Vysvětluji si to tím, že se veřejnost nevymanila z praxe komunistického systému, z přesvědčení, že o dítě, které ztratilo rodiče, se automaticky nejlíp postará stát. Ať to stojí, co to stojí. A stojí to hodně - za přežívání dítěte v ústavu zaplatí daňoví poplatníci třikrát tolik, než dostane rodina, která mu vytvoří domov.

Česká společnost už promarnila čtrnáct let, kdy mohla změnit zavedený systém, který malé a zdravé děti strčí do kojeneckého ústavu, větší zdravé a hodné pošle do dětského domova, ještě větší zdravé, ale zlobivé šoupne do pasťáku. Postižené děti uvězní na celý život v ústavech sociální péče.

V Preambuli Úmluvy o právech dítěte stojí: v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Úmluvu jsme podepsali už dávno a roky už čelíme kritikám ze světa, že ji nedodržujeme.

Na tom, zda je vláda zrovna pravicová nebo levicová nezáleží, všichni se domnívají, že stačí posílat do dětských domovů plyšové hračky či sportovní potřeby a občas odeslat děti za odměnu k moři.

Problém trápí jen ty, kdo se o věc hlouběji zajímají: dětské psychology, ředitele a zaměstnance některých ústavů, malou část sociálních pracovnic, pěstouny a pracovníky neziskových organizací. Ty teď vytvořily koalici, která nabízí řešení, každá z nich má za sebou léta konkrétní práce:

Fond ohrožených dětí našel stovkám dětí rodiny a umí poskytnout okamžitou pomoc dětem v nouzi. Nadace Naše dítě provozuje telefonní linky pomoci dětem i rodičům v krizových situacích.

Nadace Rozum a cit podporuje velké pěstounské rodiny, aby zvládaly starost o děti, které prožily těžké stresové situace i o děti s postižením a s problémy chování.

Středisko náhradní rodinné péče hledá nové pěstouny pro těžce postižené děti a romské děti, má dokonalý poradenský servis. Občanské sdružení Střep umí pracovat s rodinami, které se dostaly do problémů a zachraňuje děti před odebráním a umístěním v ústavu.

Výbor dobré vůle poskytuje stipendia studentům bez rodin a studentům s postižením, podporuje děti, které potřebují vozíky, naslouchadla, pomůcky pro život. Nadace Pod křídly staví chráněná bydlení pro děti, které nemohou v dospělosti zůstat zcela samy....

Zajímalo by mne, zda si státní úředníci, poslanci a vláda aspoň přečtou prohlášení zmíněných organizací nazvané "Děti patří do rodiny", jestli změní českou situaci natolik, aby tu nevyrůstalo dvacet tisíc deprimovaných nešťastníků. Mladých lidí, kterým bylo ukradeno dětství.