Břetislav Rychlík herec a režisér

Psal jsem nedávno pro slovenský deník SME, jak zábavně působily billboardy uchazečů o tento úřad.

Pro rozhlasové posluchače bych rád po prvním kole prezidentských voleb promluvil o nebezpečí, které v sobě tento způsob všelidové zábavy nese.

Naprosto mne nezaráželo, že osobnosti s nekomunistickou a neestébáckou minulostí jsou v průzkumech veřejného mínění nepopulární. Pánové Bútora a Mikloško se pohybovali a nakonec i skončili přesně uprostřed žebříčku.

Představa, že by se nechali třeba omladit na volebních fotografiích o dvacet let by byla pro ně jistě trapná. Jako každá jiná tvář veřejné lži.

Nabídnout lidem důvěryhodnost, politickou kulturu a čisté svědomí, to věru není žádný marketingový tah v atmosféře soutěže Slovensko hledá superprezidenta.

Mečiar je typický pán domácností, dá se s jeho skandály soucítit, upínat se k němu, jako ke každému panáku z pop-music

Byl jsem na Slovensku přesně v tu dobu, kdy se bývalý komunista a amatérský boxer s totalitárními způsoby vládnutí Vlado Mečiar se nechal vizážisty omladit.

"Jazvu mu prekryli mejkapom, upravili šediny a očné bielka vyčistili od červených žiliek," psaly slovenské noviny.

Z mohutného těla, které později sám v Lidových novinách hodnotil tak, že zůstalo se všemi znaky mužnosti i věku, se na veřejnost prodralo pár zkroušených a pokorných frází.

A hned začala jeho hvězda stoupat. Zapomnělo se rázem na všechno špatné i na to, co prostý lid nejvíc dožralo.

Jak dodnes nebyl schopen vysvětlit, odkud přišel k milionovému majetku, vilám v Trenčanských Teplicích, když po jednom ze svých odchodů z politiky prohlásil, že má jen družstevní byt a malou "Corsičku". Čímž nemyslel ostrůvek, ale autíčko. Jak můry nebo slepí za ním lid letí, ale rovnou do ohně. Pomoci není žádné.

Mluvil jsem o tom s jednou svojí starší přítelkyní, a ta mi pravila, že to jsou ty ženy. Podle ní, posluchači prominou, ženy typu fena. Něco na tom je, já jsem mnoho Mečiarových příznivců během svého posledního dvouměsíčního pobytu na Slovensku nepoznal, ale pokud to byli muži, tak vypadali nějak nemužně, skoro, jako by je doma ženy tloukly.

Říkal jsem si, že není divu, že adorují svého Vlada, když on tak rád rozdává rány z pozice silnějšího. Vykompenzuje jim jejich frustrace, a pokud ho něco bolí, jako třeba ztráta milované moci, zaslzí a zazpívá jim lidovou píseň.

Je to typický pán domácností, dá se s jeho skandály soucítit, upínat se k němu, jako ke každému panáku z pop-music.

Jinak přece muselo být každému soudnému občanu zřejmé, že duši a styl vládnutí přece vizážista nepředělá. Starého psa novým kouskům nenaučíš, řekl by sám Mečiar.

Lidi jsou však z komunismu navyklí věřit tomu, kdo slibuje všecko a nejlépe najednou. Tak má duševní komunismus stále oporu v lidech zmatených a zoufalých. Jako u nás. Hlas lidu je hlas boží i v tak ateistické společnosti, jakou představujeme my.

Myslíte, že kdyby se přímá volba konala v českých zemích, zvítězil by realistický politik, nezapletený do všelijakých mocenských tunelů ekonomických i morálních před nějakým navoněným panáčkem žvatlajícím líbivé bezobsažné fráze jako drnčivé refrény pop - muzik?

Až ta chvíle přijde, jsem si jist, že odpověď nám dají jako na Slovensku ženy voličky.