Miloš Doležal básník

V autě vedle mně sedí Petr Uruba, vitální hubený muž, ročník narození 1916, za války příslušník 311. bombardovací perutě. V Zagańi nebyl šedesát let.

Jedeme na Liberec a pan Uruba vypráví o svém chudém dětství v moravské Rusavě; o učiteli, který zaujatě vyprávěl o českých dějinách a o prvním letadle, které spatřil na obloze rodné vsi začátkem dvacátých let, ležíc ve vysoké trávě.

Bylo to osudové setkání - z Petra Uruby se stal pilot, který po okupaci utekl přes Polsko do Francie a posléze do Anglie.

Přejíždíme česko-polskou hranici, už svítá a pan Uruba prohodí: "Tehdy, když jsem utíkal z domu, nezavřel jsem za sebou branku. Otec mi po válce řekl - v té chvíli jsem věděl, že se vrátíš, abys ji mohl zavřít."

Stejně je ta minulost s námi propletená jako strom se zemí. Vzdálenost v čase neexistuje. Ještě nebylo, aby nebylo Petr Uruba

Polské silnice jsou samý výmol, bez značení a k tomu nám celou cestou prší a sněží.

Pan Uruba pevným hlasem několikrát za cestu zopakuje svoji oblíbenou průpovídku "ještě nebylo, aby nebylo" a podrobně popisuje, jak v únoru jednačtyřicátého roku letěla jeho osádka bombardovat jeden z okupovaných holandských přístavů.

Úkol splnili a kvůli silné bouři se museli vracet přes kanál La Manche. Jedna z protiletadlových střel však zasáhla radiotelegrafické zařízení, Urubův welington ztratil směr a musel nouzově přistát na malém letišti v okupované Francii.

Celá posádka padla do zajetí a ocitla se v zajateckých táborech. A právě tehdy se Petr Uruba dostal do Saganu, přísně střeženého zajateckého tábora pro sestřelené spojenecké letce.

Sešla se tam vybraná společnost Britů, Američanů, Novozélanďanů, Poláků, Kanaďanů a také Čechů, kteří mezi sebou vytvořili fantastické prostředí.

Mohli tu v závětří, chráněni Ženevskou konvencí a Červeným křížem, přečkat válku. K tomu se však většina nesnížila. Velká skupina pilotů se tehdy rozhodla k tajnému plánu - k velkému důmyslném útěku prokopaným stometrovým tunelem, ústícím za dráty v blízkém lese.

Mezi nejaktivnější při přípravě útěku patřil Arnošt Valenta, Urubův kamarád a společník z posádky. 24. března 1944 tunelem jménem "Harry" stačilo utéci 76 zajatců. Gestapo však - až na trojici šťastných - všechny pochytalo a padesát z nich včetně Valenty zákeřně postřílelo.

Vjíždíme do třicetitisícového města Zagań. Je 24. března 2004. Petr Uruba místo bývalého tábora, které leží na samém okraji zástavby, nepoznává. Kolem dokola jen borovicové háje.

Pan Uruba se tu v lese schází s několika posledními žijícími spoluzajatci, s Alanem Mackayem a Jimi Jamesem, který tehdy tunelem utíkal. Pozdraví se takovým způsobem, jako kdyby šedesát let neuplynulo a oni jen včera na baráku dohráli šachovou partii.

V podvečer se na místě tehdejšího vyústění tunelu koná velká tryzna, oproštěná, naléhavá a emotivně působivá. Stojíme v lese, rychle se smráká, hoří pár svíček a do tváří už není vidět.

Polský voják vyvolává jména zastřelených, ostatní zvolají "Nikdy na tebe nezapomeneme!" a bubeník odbubnuje.

Zní to jako nějaké tajemné zaříkávání, nikoli jak oficiózní kladení věnců. A nakonec proniká lesem teskná fanfára - pocta všem statečným. Vidím jen obrys - Petr Uruba stojí ve vypjatém pozoru a salutuje svým mrtvým kamarádům.

Cestou k autu mi šeptne:"Stejně je ta minulost s námi propletená jako strom se zemí. Vzdálenost v čase neexistuje. Ještě nebylo, aby nebylo."