Adam Drda analytik BBC

Za televizi, o kterou především šlo, se místo 75 bude platit 100 korun, zůstane jí zachována reklama, pouze se sníží reklamní podíl na vysílacím čase o dvě desetiny procenta.

Vzhledem k tomu, kolik politiků projevuje o činnost televize a zvláště jejího zpravodajství intenzivní zájem a vzhledem k desítkám vpravdě kreativních návrhů na její financování, je to docela dobrý výsledek.

Za prvé se peníze nestanou prostředkem k politickému nátlaku na televizi, za druhé se všechny reklamní zisky nepošlou do široce roztaženého pytle TV NOVA a udrží se tak konkurenční prostředí. A za třetí se už televize nemůže vymlouvat, že jí chybí peníze na kvalitní program.

'Hodnotná umělecká tvorba'

Třetí bod je zásadní. Ministr kultury Pavel Dostál argumentoval v Parlamentu tím, že ČT potřebuje víc peněz, aby mohla dál vytvářet "hodnotnou uměleckou tvorbu".

Jenomže na Kavčích horách toho v téhle oblasti už drahnou dobu moc nepředvedli - pokud si aspoň pod souslovím "hodnotná tvorba" nepředstavujeme seriály, které jsou zpravidla ryze komerční záležitost, ale které přesto ředitel Jiří Janeček považuje za "zlatý fond".

Veřejnoprávní televize vůbec nemusí vyrábět nudné domácí verze telenovel typu 'Nemocnice na kraji města'

Veřejnoprávní televize malé země přitom vůbec nemusí vyrábět křečovitou legraci falšující historii typu "Černých baronů", ani nudné domácí verze telenovel typu "Nemocnice na kraji města". Naopak: je nezbytné, aby pěstovala žánry, kterým komerční stanice principielně nebudou dávat prostor.

Můžeme se tedy jistě těšit, že se brzy zrodí nové inteligentní pořady o výtvarném umění, literatuře, divadle a hudbě, které nebudou neustále omílat kulturní "střední proud".

Že se rozroste dokumentaristika, že se na druhém programu objeví víc filmů, že se toho víc dozvíme o životě sociálních i národních menšin a že se ve vysílání pro děti konečně objeví nějaký nápad namísto soustavného recyklování komunistických pohádek a poskakující Dády Patrasové.

A až se k tomu všemu přidají "neotřelé" pohledy na českou současnost i historii, to teprve nastanou v Česku časy!

Platit musí všichni

Poslanecké rozhodnutí zvýšit poplatky za rozhlas a televizi má ale i jedno slabé místo. podle nového zákona mají za televizi platit všichni, tedy i ti, kteří jí nevlastní.

Na první pohled jde o prkotinu, vysvětlovanou zpravidla "novou definicí platby" - zatímco dosud se platilo za televizi, teď se platí příspěvek na veřejnoprávnost. To ale nic nemění na faktu, že stát nutí k podpoře televize i člověka, kterého televize absolutně nezajímá, nesnáší ji a nechce ji.

De facto se tedy zavádí nová daň ve výši 1200 korun ročně - a bylo by pěkné ji takto pravdivě pojmenovat.

Je přitom docela obtížné pochopit, proč nebylo možné nechat v zákoně svobodný prostor pro těch několik posledních netelevizních mohykánů. Jenom kvůli snadnému výběru? Nebo kvůli neochotě akceptovat, že takoví lidé jsou?

Nefunkční Ústavní soud

Ústavní soud by měl mít patnáct soudců. Od úterka mu ale čtyři schází a počátkem května přijde o pátého, který odchází k Evropskému soudnímu dvoru.

Plénum Ústavního soudu tedy přerušilo činnost, což v praxi znamená, že instituce nemůže rozhodovat kruciální otázky, například rušit zákony a vyhlášky.

Prezident Václav Klaus má podle Ústavy povinnost navrhovat kandidáty na soudce, schvaluje je Senát, který už čtyři nominované zamítl, jednoho dokonce dvakrát.

Prezident by nepochybně měl - a to už dost dlouho - usilovat o to, aby se Ústavní soud naplnil co nejrychleji. Je to jeho odpovědnost

Prezident by nepochybně měl - a to už dost dlouho - usilovat o to, aby se Ústavní soud naplnil co nejrychleji. Je to jeho odpovědnost - a tvrzení některých Klausových obhájců či zaměstnanců, že je třeba zůstat v klidu, neboť se jen v praxi uplatňuje složitý demokratický postup, vyznívá alibisticky.

Totéž lze říct o konstatování v tisku, že za nedostatek soudců mohou "spory mezi Klausem a Senátem".

Senát totiž v Česku není od toho, aby vyhledával ústavní soudce, nýbrž jako pojistka a dohled. Povinností Senátu je nepřipustit, aby se k soudu dostali morálně či odborně zpochybnitelní lidé. Povinností prezidenta je naopak vhodné osoby nacházet.

Další sporní kandidáti

Teď bude Senát rozhodovat o dalších dvou prezidentových kandidátech: Milanu Galvasovi a Stanislavu Balíkovi. Prvně jmenovaný má podle senátorů téměř jisté, že nebude potvrzen.

Galvas byl dvaadvacet let členem Komunistické strany Československa, navíc před senátory pronesl větu: "Komunismus je myšlenka krásná, ale bohužel nerealizovatelná".

Jeden ze senátorů k tomu stručně sdělil: "To Galvase okamžitě pohřbilo."

Včera oznámená kandidatura Stanislava Balíka má trochu jiný problém - obhajoval totiž podnikatele Milana Šrejbra, jednoho z aktérů největšího skandálu v dějinách ODS, skandálu s falešnými sponzory z Maďarska a z ostrova Mauritius.

Okamžitě vzniká otázka, zda či do jaké míry to "otec ODS" Václav Klaus bral v potaz, když si Balíka vybíral.

Je zajímavé, že Balíkovi se v čistě věcné rovině obhajoba Šrejbra samozřejmě nedá přičítat k tíži: každý má právo na obhájce a bylo by absurdní ztotožňovat advokáta s jeho mandantem.

Proč prezident otálí?

Zároveň tu ale existuje psychologická rovina: proč si Klaus musí v době, kdy je třeba s naplňováním Ústavního soudu spěchat, vybrat v řadě jiných možných adeptů vybrat zrovna člověka, u něhož se dá spekulovat o politické vazbě k ODS? To chce prezident senátory zkoušet?

Prezident do Senátu pořád posílá soudcovské kandidáty s velmi spornými šancemi

Když se to shrne, prezident do Senátu pořád posílá soudcovské kandidáty s velmi spornými šancemi. U Balíka to platit nemusí, ale u Galvase Klaus musel senátorský postoj předpokládat.

Proč si hlava státu dává na čas? A proč nemůže vyhovět Senátu a navrhnout vždy větší počet lidí, aby se zvětšila pravděpodobnost, že Ústavní soud začne normálně pracovat?

Pokud se snaží obsadit Ústavní soud právníky, kteří mu jsou myšlenkově blízcí, pak má zdržovací taktika smysl.

Jednak je tu naděje, že senátoři někoho jmenují jen proto, aby se situace na Ústavním soudě zlepšila, jednak se na podzim horní parlamentní komora ze třetiny obmění a mohlo by do ní přijít víc prezidentových příznivců.

Premiér odmítl restituce sudetských Němců

Premiér Vladimír Špidla se počátkem týdne v Helsinkách vyjádřil k česko-německým vztahům - a trochu to působí, jako by chtěl navazovat na Miloše Zemana.

Jsem připraven k jakékoli restituci pod jedinou podmínkou: posaďte k tomuto stolu osmadvacet mých příbuzných, které jste zavraždili za druhé světové války Vladimír Špidla

Na otázku, týkající se majetkových nároků sudetských Němců odpověděl: "Jsem připraven k jakékoli restituci pod jedinou podmínkou: posaďte k tomuto stolu osmadvacet mých příbuzných, které jste zavraždili za druhé světové války. Protože toho nejste schopni, nebudeme se do minulosti vracet."

Bavorský premiér a šéf CSU Edmund Stoiber na to o pár dní později reagoval:

"Němci se musí zodpovídat z těžkých zločinů na evropských národech včetně Čechů. Je to temná část našich dějin, k níž se musíme hlásit. Naložit však tuto odpovědnost paušálně na bedra sudetských Němců je nehistorické a nepřijatelné."

Stoiber má v tomto případě úplnou pravdu. Je sice nepochybně tragické, že Vladimíru Špidlovi zemřelo osmadvacet členů rodiny, ale za jejich smrt mohli konkrétní lidé, kteří je zabili, ať už přímo nebo "od psacího stolu". Spojovat to se sudetskými Němci a jejich majetkovými požadavky má tak akorát logiku krevní msty.

Někteří čeští politici - respektive jejich většina - zřejmě nejsou a nebudou schopni nahlédnout, že když byl někdo vyhnán z domova s pětadvacetikilovým balíkem osobních věcí, aniž by přitom někomu ublížil, jen na základě nešťastného faktu, že se ve špatné době narodil jako Němec, může to cítit jako křivdu.