Petruška Šustrová novinářka

Knížka je zajímavá: dívá se na různé oblasti společenského života v bývalém Východním Německu, třeba na školství, literaturu, vězeňství nebo lékařskou péči, prostřednictvím dokumentů východoněmecké tajné policie Stasi.

Nepochybně by byla zajímavá i pro české čtenáře, ukazuje totiž, do jaké míry tajná policie nejen kontrolovala takřka celý běžný život občana komunistického státu, ale že do něj také vydatně zasahovala.

Pro zmíněné setkání organizátoři vybrali jen jeden problém, a tím byla cenzura. Organizátoři pozvali i mne s požádali mě, abych popsala, jak fungovala cenzura v komunistickém Československu.

Ve správném komunistickém státě cenzura není zapotřebí, protože vydavatelé jsou tak uvědomělí - nebo zastrašení - že se dokážou uhlídat sami

V první chvíli jsem propadla mírnému zmatku, nikdy jsem se cenzurou nezabývala, a tak jsem si nebyla jista, zda mám k problému co říci. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem četla spíš samizdaty, časopisy a knihy, které cenzurou neprocházely, a na celou cenzuru jsem hleděla s mírným pohrdáním.

Pak jsem si ale vzpomněla na příhodu z přelomu let 1968 a 1969. Byla jsem v té vzrušené době studentkou filozofické fakulty, a na jednu z besed se studenty přišel Jiří Suchý. Kdosi se ho tenkrát zeptal, zda mají v Semaforu cenzora.

Pan Suchý s úsměvem prohlásil, že ano, že je to docela milý člověk, takový menší... a dokončil: Jsem to já. Studenti se zasmáli, ale mě trochu zamrazilo. Sám sobě cenzorem?

Když jsem si teď, po desítkách let, připravovala do Vratislavi referát o cenzuře, znepokojivý pocit se vrátil. Opravdu jsme si v Československu dělali cenzory sami?

Setkání, možná by se dalo říci seminář, začalo filmem polského režiséra Grzegorz Brauna. Autor v něm popsal osud jednoho polského cenzora, který začátkem sedmdesátých let z komunistického Polska utekl do Švédska a vzal s sebou všechny zápisky, které si dokázal v práci udělat.

Vznikla z nich Černá kniha cenzury, což je velice zajímavé čtení: polští (a jistě nejen polští) cenzoři měli velmi podrobné instrukce, jaké informace, obraty, jména či názory se k veřejnosti nesmějí dostat.

Dnes to čtení budí trochu smích, zvlášť ve spojení s někdejším byrokratickým jazykem, ale není to zrovna veselý smích, jde při něm mráz po zádech.

Mluvilo se mi těžko - tak u sousedů kontrolovala speciální státní instituce každý řádek a každé gesto, a my jsme byli tak uvědomělí, že nakladatelství a sdělovací prostředky nikdo ani kontrolovat nemusel?

Došlo mi, že stačí zaměstnat ty správné lidi, a dozor se dá provádět přímo v redakcích. To se také v Československu stalo: na jaře 1968 byla cenzura zrušena a v původní podobě už nikdy nebyla obnovena, po rozsáhlých čistkách to ostatně ani nebylo zapotřebí.

Každý redaktor přece věděl, že nepsaná a nevyřčená pravidla si může dovolit překročit jen jednou, pak přijde o místo i o možnost oficiálně publikovat.

A závěr vratislavského setkání zněl: ve správném komunistickém státě cenzura není zapotřebí, protože vydavatelé jsou tak uvědomělí - nebo zastrašení - že se dokážou uhlídat sami.