Miloš Rejchrt evangelický farář

Posavadní dějinná zkušenost ukazuje, že ani příslušnost občanů k jejich státu se neobejde bez rituálů, které jsou svým původem náboženské: máme státní svátky, národní památníky, hymny a výtvarné symboly.

Niterný vztah ke své vlasti občas potřebujeme dát najevo, předvést ho veřejně, mávat praporem a skandovat, potřebujeme občas slzy dojetí při společném zpěvu či alespoň volání hesel.

Náboženské rituály jsou zvláštní žánr: veršotepecký text a banální melodie při nich působí vznešeně, dětinské chování vroucně.

Náboženské rituály, církevní, ale i ty zesvětštělé, jsou ošidné

"Červená, modrá, bílá , barvy co mám rád, jsou akorát," tak vyzpívala své krédo jedna z hvězd české pop-music, účinkujících při iniciaci hokejového svatostánku v pražských Vysočanech.

Vlaječky nechyběly, folklórní kroje také ne, přítomen byl i státní pontifex maximus , který jedním stříhem nůžek otevřel nový svátostný prostor, už svou existencí a svým určením připomínající, že jsme jeden tým a patříme k sobě.

Pro fanoušky už prý je nachystán a částečně secvičen chorál o Božích bojovnících a zákona jeho, kteří se nebojí ničeho neboť jsou to Češi.

Spojení vlastenectví a sportovního fandovství v jedno náboženské nadšení se zdá být pro naši národní obec typické. Rituál svěcení státních svátků příliš neprožíváme, například 8. května nepotkáme v ulicích jásající davy se státními vlajkami a nikdo nic skandovat nebude.

Při eventuálním zisku zlatých medailí na hokejovém šampionátu však se mystické sjednocení s vítězi projeví i rituálními tanci, které budou obsahovat i tradiční prvek všech náboženství, totiž exkomunikaci, neboť kdo neskáče, není Čech.

Náboženské rituály, církevní, ale i ty zesvětštělé, jsou ošidné. Mohou sice být výrazem hlubokého vztahu, ale také mohou předstírat něco, co není: zastírat nevěru, zakrývat rozpad hlubinných vazeb.

Zahlédl jsem nedávno na televizní obrazovce výsledek diváckých odpovědí na otázku formulovanou doslova takto: "Zaslouží si náš stát být šizen na daních?" Odpověď 'ano' zvolilo 91 procent respondentů.

Na podobné ankety a nabídky živých vstupů reagují spíše lidé vzteklí než lidé uvážení, přesto ale výsledek 91 procent hlasů pro ukazuje, že rituály fandovského vlastenectví zakrývají náš vyprázdněný vztah k vlastnímu státu.

Vždyť anketní otázka nezněla, zda jsou daně příliš vysoké, či zda s nimi vláda náležitě zachází, nýbrž zda máme svůj stát šidit.

Odpověď byla pádná: kdo nešidí, není Čech. "Červená, modrá, bílá, barvy co mám rád, jsou akorát," a tady naše vlastenectví končí, my ve svůj stát nevěříme, nezasluhuje ani naši poctivost, natož obětavost.

Možná by skutečně seriózní průzkum ukázal, že těch věřících ve vlastní stát je víc než devět procent. Ale teprve kdyby jich bylo více než těch, kteří chtějí svůj stát okrádat, bylo by co slavit a proč zpívat vítězný husitský chorál.