Viktor Šlajchrt literární kritik a redaktor časopisu Respekt

Šířeji zveřejněn byl projekt teprve koncem minulého týdne v souvislosti s mezinárodní konferenci, jež se v Ústí konala za účasti českých ústavních činitelů i zástupců sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Instituce s pracovním názvem Collegium bohemicum by měla zahrnovat muzeum, knihovnu a badatelské středisko. Nápad mne nadchl.

Hle, jaký příspěvek k vzájemnému porozumění, řekl jsem si - a vzápětí se zhrozil. Takové fráze se mi obvykle hlavou nehoní.

V Ústí nad Labem jsem před třiceti lety studoval a praktický život jsem zahájil jako učitel v Krušných horách.

Každé město mělo své kronikáře a básníky, zámožné podnikatele i zkrachovalce, ale především spoustu obyčejných lidí

Místa, kde stávala lidská sídla, jsem často vytušil jen podle matných obrysů v terénu a nepřirozeně rozmístěných stromů.

Spousta vesnic zanikla a v jiných se počet obyvatel scvrkl na desetinu. O to lidnatěji působily přilehlé hřbitovy.

Teprve v Sudetech mi začalo docházet, že rozměr odsunu nikdy nepochopím.

Zmizelo odtud přes milion domácností, každá měla své privátní dějiny, soustavu příběhů, svazečky dopisů, fotografie, památky, oblíbená místa.

V každém městečku vycházely noviny, každé mělo své kronikáře a básníky, zámožné podnikatele i zkrachovalce, faráře, učitele, doktory i politiky, ale především spoustu docela obyčejných lidí, kteří se tu dokázali jen tak tak uživit.

Copak se dá taková mnohotvárnost života vměstnat do jedné expozice?

Vím, že se někde začít musí. Snahy tu už byly. Před deseti lety se například v pražské Městské knihovně konala velká výstava s poněkud komplikovaným názvem "Mezery v historii, 1890 - 1938.

Polemický duch střední Evropy - Němci, Židé, Češi".

Vedle důvěrně známých děl českých umělců typu Jana Zrzavého nebo Antonína Slavíčka a jejich židovských souputníků, k jakým náležel Alfred Justitz, Otto Gutfreund či Jiří Kars, tu byli - v Praze takto souhrnně asi poprvé - představeni také pozoruhodní tvůrci rané moderny ze Sudet.

Wenzel Hablik z Mostu, Richard Teschner z Karlových Varů či August Brömse, který rovněž vyrostl na českém severu, se pro mne stali zjevením.

Do té doby jsem o nich neslyšel. Jenže později taky ne.

Proč nenásledovaly další výstavy? Proč místo solidní edice, jež by českým čtenářům zprostředkovala základní texty sudetoněmecké literatury, vycházela jen stylistická cvičení dnešních krasoduchů na téma smíření a sebezpytu? Že by kvůli honorářům?

Tím prvním, co mne při zprávě o chystané instituci napadlo, byla fráze. Nejspíš jsem si na ni v této souvislosti zvykl.

Myšlenka muzea je báječná a díky vrcholné politické podpoře bude jistě brzy uskutečněna. Jenže právě realizace ji může pokazit. V krasodušnou frázi se dá proměnit i muzeum.