Adam Drda analytik BBC

Vždycky v nich hraje obrovskou roli počet a typ dotazovaných, formulace otázek, galerie nabízených postav, chování tazatelů.

Když se předpovídají výsledky voleb a pak se volby konají, závěry průzkumů často nesedí.

A samozřejmě je tu statistická chyba: jestliže nejpopulárnější politik Pavel Telička dostal šestašedesát procent a druhý Stanislav Gross pětašedesát, je to rozdíl tak nepatrný, že by bylo skoro spravedlivé napsat: Gross a Telička se dělí o první příčku.

Nejúspěšnější politici jsou ti, kteří nadělají nejméně hluku a neříkají nepříjemné věci

Zaprvé Grosse, Teličku a třetí ministryni školství Petru Buzkovou cosi spojuje: ani jeden z nich není názorově výrazný politik, spíše jde o lidi, kteří se tak nějak dovedou "pohybovat v politice".

Nikoho moc nenaštvou, ale taky s ničím výrazným nepřijdou, nepodstupují rizika.

Kdyby vyhrál jeden takový, ale hned tři? To se pak národní tendence zpochybňuje těžko.

A další zajímavost: ani u jednoho z jmenovaných neodpovídá osobní výsledek stranickým preferencím: Telička žádnou stranu nezastupuje, Gross a Buzková jsou ze sociální demokracie, která je daleko za ODS a kterou zvolna vytlačují komunisté.

Veřejnost příliš nevěří vládě, přitom hlavního oblíbence vláda do Bruselu vyslala, další dva do ní patří. Česká demokracie je zmatek.

Čtvrtý v průzkumu skončil šéf ODS Mirek Topolánek, spolu s šestým Janem Zahradilem a sedmým Petrem Nečasem, tedy stranickými kolegy, zástupce té části veřejnosti, která smýšlí "pravicově".

I to je v logice věci. Dodejme pro úplnost, že pátou příčku obsadil ministr kultury Pavel Dostál.

Takže se to nakonec přece jen skládá v jakýsi obraz všeobecného smýšlení.

Nejúspěšnější politici jsou ti, kteří nadělají nejméně hluku a říkají nejméně nepříjemné věci, kteří takříkajíc nejsou exponovaní: Mirek Topolánek tu platí jako výjimka, jen zdánlivě potvrzující pravidlo.

Není například členem Poslanecké sněmovny, ale Senátu, takže se v médiích neobjevuje v tak konfliktních souvislostech, jako spousta dalších občanských demokratů.

Komunistická minulost rozhodně není u politika na překážku: v Teličkově případě se probírala v minulých týdnech horem dolem, většina respondentů o ní asi ví a považuje za normální, že někdo byl kvůli kariéře členem KSČ.

Když už Česko v Evropě někdo representuje - a do Evropy je třeba vstoupit, protože není vyhnutí a navíc je tam "bohato", pak ať je to neutrální odborník - musí být ovšem korigován eurorealistou Janem Zahradilem.

Důležitá je samozřejmě otázka obrany národních zájmů: Pavel Dostál, Mirek Topolánek i Jan Zahradil patří k těm representantům, kteří stavějí hráz národním nepřátelům, to jest šlechtě, katolické církvi a Němcům.

Teroristická hrozba je daleko a nehraje zásadní roli. Populární Gross je sice ministr vnitra, ale nahoře se drží už leta, Telička a Buzková v tomto směru nic nevyjadřují.

Summa summarum, nijak příznivý obecný přístup k politice. Ten dojem posiluje i další číslo: popularita předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka vzrostla, důvěřuje mu devětadvacet procent lidí, oproti lednu o tři procenta víc.