Jiří Peňás literární kritik a redaktor časopisu Týden

A tolik Bohumil Hrabal v textu Dubnové idy z roku 1992. Tedy v textu z posledního tvůrčího období, kdy psal jako by z protestu nad skličující pravdou těla, se kterým zápasila neslábnoucí síla mysli, která o všem dobře věděla.

O těchto zraňujících textech, které přitom spisovatel sytil humorem a groteskou, jsme se mohli v článku připomínajícím Hrabalovu nedožitou devadesátku v sobotní MF Dnes dočíst, že to byly "půvabné glosy".

V jiných článcích byla připomenuta Hrabalova záliba v pivu, Hrabalovy kočenky v Kersku, byla nostalgicky evokována zašlá krása hrabalovsko-boudníkovské periférie, což v souvislosti s pokračujícím planýrováním zbytků staré Libně mělo snad být vnímáno jako mírně protestní hlas.

Nemohu zbavit pocitu, že je tu znovu promarňována šance, kterých česká kultura i společnost zas tolik nemá

Komerční televize Hrabalovo výročí pominuly zcela, od výmazu paměti tu koneckonců jsou, ale i ta veřejnoprávní si Hrabala tak zvaně připomněla jen bezkonkurenčně nejhorším filmem, který o Hrabala zavadil, nasládlým retrokýčem Andělské oči.

Také další akce, připravené v souvislosti s výročím, měly a mají spíš charakter ochotnické přičinlivosti, které jistě nelze upřít dobrou vůli a snahu:

Výstavka fotografií a několika spíš nahodile poskládaných relikvií na libeňské radnici, nedělní večer v Činoherním klubu, kde do improvizované koláže několika starších inscenací zaváněl prejt a tlačenka, kterou dodal sponzor, pouliční běh na 90. metrů v Libni, kdy v cíli bude každý účastník odměněn půllitrem…

Zkrátka to pořadatelé vzali za lidový a veselý konec, jako by oslavován byl spíš nějaký novodobý Švejk nebo nějaká figurka z městského folklóru.

Příslušné vědecké ústavy nepořádají žádné sympozium, kam by přijeli světoví komparitisté potvrdit, že s Hrabalem snese srovnání jen málo světových autorů; na slavnostním zasedání se nesešla vláda nebo parlament, ostatně máme podezření, že vetšině tam zastoupených se z Hrabala vybaví tak zabijačková scéna z Postřižin.

Není tu nová, velkorysá edice sebraných spisů, když ta, kterou záslužně a na koleně připravil s kolektivem editorů jeden muž, Václav Kadlec, je rozebraná a tedy k nesehnání.

Hrabal by jistě nad tím mávnul rukou. Okázalost a sebestřednost mu byla dosti cizí a není skutečně důvod pokusit se tu tesat pomník, když ten největší je v jeho knihách, a k těm si, kdo chce, cestu najde. Ale přesto se nemohu zbavit pocitu, že je tu znovu promarňována šance, kterých česká kultura i společnost zas tolik nemá.

Nejde mi o nějaké oživování jiráskovských akcí. Ale o to, že tak, jak kolem Hrabala proletěla devadesátá léta, tak byla i kamsi zašantročena možnost poznat ho konečně v celistvosti, v jeho mnohosti, která při všech ústupcích (a nebylo jich zase tak mnoho, jak občas slýcháme) dávala smysl.

Při takovém bližším pohledu by pak asi už konečně vzala za své to nasládlé fluidum, které se vznáší nad hlavami, když skupina znalců začne "pábit" o "panu Hrabalovi". Ale možná také ne. Hrabal je nakonec skutečně asi jediný český spisovatel, o kterém si může každý blábolit, co chce a vždycky má trochu pravdu.

Hrabal je v tomto bezbřehý a nekonečný. Malý český vesmír, který se dotknul absolutna. Hrabalova nedožitá devadesátka a pouhých sedm let po jeho smrti, to je vlastně ještě jako by tu pořád byl přítomný skoro fyzicky. Absolutna se ostatně dotýkal už za života.